O archeologii a odvaze vypadat blbě

Kdyby se mě náhodou někdo z pozůstalého čtenářstva otázal, jak se vlastně mám, odpověděla bych, že vždy nejlépe. Na otázky, proč už tady nebloguji, ještě pořád musím čas od času poskytovat odpovědi. Odpovídám, že lpět na tom, co bylo před dvěma lety, je bezúčelné. Navzdory tomu, že mé fotky na blogu jsou již taky nějaký ten pátek staré, nezabraňuje to -pořád, zase, opět, neustále- některým jedincům radit mi, co provést s mým obličejem a soucitně mlasknout nad tak očividně ztraceným případem, jako jsem já. (S čímž ovšem musím počítat, když už jednou tenhle blog mám, že ano).

Pojďme se ale věnovat tomu, jak můžu žít s tím, jak vypadám.

Věci se mají tak, že přesně takhle:

Stres a učení: dvojka, co nejde k sobě

Moc vás po dlouhé odmlce zdravím u nového článku. Nějaká krize blogerská zákeřná mi poslední dobou (spolu se školními povinnostmi) brání pravidelně psát, nicméně věřte, že jsem na vás každý den myslela.

Myslím, že ve spojení s nadcházejícím (a mým prvním) zkouškovým obdobím, je stres a jeho dopady více než vhodné téma. Já tedy jeho působení můžu sledovat. Tedy musím, i kdybych nechtěla. Říkám si samozřejmě no tak Markéto, uklidni se, možná u zkoušky nebudeš nic vědět, ale aspoň budeš mít hezkou pleť. Povím vám, že tato taktika žádné závratné výsledky (ne tak překvapivě) nemá.

Nicméně, nějaký postoj je k tomu přece jenom potřeba zaujmout. A jde o to, aby byl co nejpřijatelnější a nejpříjemnější.

Pravidla ohledně akné: Yay or Nay?

Zdravím a vítám vás u článku, kde se opět po delší době podíváme na akné z té praktičtější stránky.

Chtěla bych předestřít, že v téhle oblasti velmi nerada cokoliv generalizuji, protože my, lidské bytosti, jsme nesmírně individuální. Co funguje pro jednoho zkrátka nemusí fungovat pro druhého, už proto, že akné může mít neuvěřitelnou spoustu příčin.

Proto mi nezbývá, než mluvit o sobě, protože někoho jiného bych si na svědomí nevzala, že ano. Ráda bych vám tedy shrnula, jak se stavím k tradičním radám ohledně léčby akné, takové té hromadě věcí, co na vás ochotně vyklopí strýček Google, když zadáte jedno jediné klíčové slovo.

Patrně by bylo záhodno upřesnit, co vlastně pojmem samotného akné myslím. Tak tedy, zlom přišel ve chvíli, kdy jsem akné přestala vnímat jako kosmetický nedostatek, ale místo toho jsem na něj začala nazírat jako na nemoc, něco s hlubší příčinou, kterou je třeba odstranit.

Co mi k tomu skutečně pomohlo a které rady naopak považuji za pro mě neúčinné, nebo rovnou postavené na hlavu?

Co je to odvaha?

Zdravím vás. Dáte šanci poněkud neuspořádanému proudu myšlenek?

Hádám, že mě zde zavedly vaše reakce. Komentáře, které čítám pod články a obzvlášť pak ty pod tím minulým.

Dostává se mi takových přídavných jmen jako silná či odvážná. To jsou hezká slova a určitě potěší. Mně se pochopitelně líbí představa mne samé, jako takovéhoto člověka.

Skutečně si myslím, že mě události posledního roku a jednoho měsíce k tomu značně změnily. Posílily, zocelily. Co se takových běžných strachů a starostí týče, nebojím se, aspoň ne tolik, jako dřív. Jsem tvrdší, odolnější.

Jenže znáte to. Tvrdé věci bývají křehké.

Ukažte, kdo jste

Vítejte u nového článku. Dnes se vám opět chystám sdělit velkou myšlenku, tak se na to raději pohodlně usaďte.

Troufám si říct, že nikdo z vás není permanentně schovaný doma. Interakcím s širším okruhem lidí se vyhnete. Příležitost, která se ale naskytla mně, byla - a stále je - zcela jedinečná. Jak asi mnohým z vás neušlo, má premiéra na vysoké škole se blíží, avšak za sebou už jednu podstatnou událost mám.

Jedná se o pardubický seznamovák u Máchova jezera (ze kterého jsem vás tak poctivě zdravila). Ačkoliv si tento pobyt zasluhuje článek plný sžíravého humoru, dnes se mu budu věnovat z hlediska poněkud jiného. Řekněme, že v jistém ohledu serióznějšího - tedy na moje poměry.

Od minulého roku jsem ušla ohromnou cestu. Zatímco vloni jsem byla ochromená tím, co se děje, a rozjíždělo se moje ohromné trápení, letos jsem se rozhodla vydat do nového, neznámého prostředí mezi neznámé lidi.

Útočníkem bez důvodu

Vítejte u dalšího článku, který má ambice pyšnit se štítkem "psychika". Ono to bude patrně označení poněkud diskutabilní. Přesto vám hodlám sdělit své důležité životní poselství, protože na ty já jsem odborník. Mimochodem, posílám pozdravy z našeho pardubického seznamováku na Mácháči.

Máte chyby? Tedy něco, o čem jste přesvědčeni, že to chybou je? Něco, za co se vlastně stydíte? Anebo z jiného soudku: rozhodli jste se zaujímat určitý postoj, specifický životní styl? Existuje nějaká byť i drobnost, která vás činí zkrátka právě tou osobou, kterou jste, zároveň však tušíte, že jiní lidé by proti tomu mohli mít teoreticky určité výhrady nebo by jejich názor na vás nebyl úplně dle vašich představ?

Kam tímto složitým propletencem otázek mířím? Pokud teď ctěný čtenář přemýšlí, zda by se na základě výše uvedeného dotěrného odstavce otázek mohl identifikovat, tak jsem spokojená, neboť přesně o tohle mi šlo.

Abychom si rozuměli dobře, v této chvíli mě nezajímají vaše ať již imaginární či skutečné mouchy, či váš přístup ke světovému dění, vážné hudbě, zda propagujete tlustou černou linku kolem očí, jaký máte názor na veganství, jestli raději nosíte neonové legíny či jste spíše na okované martensky, co vám sahají až po kolena.

Sebeúcta jako základ

Krásný den vám přeji. V tomto článku bych ráda do jisté míry navázala na ne tak dávný článek o sebekritice. Dnes se však bude o více, než cokoliv jiného, jednat o volný myšlenkový proud bez předem daného konceptu. Kam mě to tedy nakonec zavedlo?

Když si vzpomenu na to, čím jsem si prošla, nepřestávám žasnout. A i přesto, že jsem měla fáze, na které zrovna pyšná nejsem, tak upřímně - obdivuji se. Za všechno, co jsem nakonec zvládla, za to, jak jsem prošla svým nejtěžším životním obdobím. Ale nechme toho tklivého dramatického úvodu. On je totiž čas na... tklivý dramatický článek. A bude v něm hodně takových těch... teček.

Velmi dobře si vybavuji, jak jsem jednoho dne šla s maminkou pro něco do obchodu. Neměla jsem tenkrát na sobě make-up a hrozně moc jsem tam nechtěla. Už první pokus, kdy mi mamka pochválila, jak pěkně mi pasuje šátek k bundičce, šereně selhal. Byla to přesně ta odpověď ve smyslu, že tenhle ksicht už nic nezachrání. Na veškeré pokusy o konverzaci jsem odpovídala zarytým mlčením. Nakonec to mamka vzdala a mlčely jsem tam a zpátky.

Já jsem byla zlomená, hluboce nešťastná a rozlítostněná. Nepamatuji si, co přesně mi mamka tenkrát nakonec řekla. Ale tato slova se mi zaryla do paměti: "Možná kdyby si měla nějakou sebeúctu..."

Učím se rozumět

Krásný den přeji... Dnes bych se chtěla aspoň krátce opět věnovat tématu spjatému zejména se svou pletí. Jistě mi dáte za pravdu, že snad nejvíce frustrující je, když neznáte příčinu, proč se tohle děje zrovna vám. Pochopitelně že já o chci o tomto mluvit především v souvislosti s akné, může se však jednat o jakýkoliv jiný neduh.

Pátrání po příčinách bývá zdlouhavé a výsledky nejisté. Například já, a to mi věřte, bych si teď opravdu Gynex znova nevzala, abych zjistila, jestli to opravdu nebylo po něm. Děkuji pěkně. Ale zato dokážu vycítit, jak moje tělo reaguje. O tom, že mi Gynex nesedl, není pochyb. Na mou hormonální hladinu působil zhruba tak, jako když do lehce zvlněného rybníka hodíte pořádný šutrák. Žbluuuňk!

Takže co se mých hormonů týče, máme se teď spolu báječně. Pro ty z vás, kdo si potrpí na statistiky, během uplynulých pěti měsíců (už tolik!), co jsem Gynex vysadila, se mi nejen cyklus prodloužil (a efekt je to dle všeho trvalý), ale hlavně dokážu vycítit změny (přeloženo: kdy přijde Voldemort - více než trefný termín youtuberky bubz, kdybyste právě  začali pochybovat o mém duševním zdraví).

Ach ta sebekritika!

Pěkně vás zdravím u nového příspěvku. Proč nezačít ten duben trochu zostra, kriticky, řekla jsem si. Chci kritizovat sebekritiku, abych byla přesná. Jedná se o věc, která je v našich životech naprosto běžným standardem a lidi, kteří se snad náhodou vymykají, mnohdy dostávají nehezká přídavná jména.

Já sama tohle ve svém okolí vídám a slýchám pěkně často a docela mě to vytáčí. O co přesně jde? Představte si situaci, kdy někoho pochválíte, jak mu to sluší. Dostalo se vám někdy odpovědi typu "Když myslíš..." nebo "Ani ne..." nebo "Sice to není pravda, ale dík" popřípadě dokonce "Ty moje špeky/ ten můj ksicht už stejně nic nezachrání"? Nebo jste dokonce takhle někdy odpověděli sami?

Jak se mohlo stát běžnou součástí našich životů, že se neustále shazujeme? Proč má každý potřebu sdělovat světu, že mu to vůbec nesluší, když mu někdo tvrdí opak? Zamysleli jste se někdy nad tím? Já sama tyhle zamindrákované průpovídky nevedu a nikdy jsem k nim sklon neměla, vyjma možná dvouměsíčního období, kdy byla moje situace aspoň trochu pochopitelná, přesto mě to k takovým řečem ještě pořád neospravedlňovalo. Troufám si tvrdit, že spousta lidí - tedy žen, abych byla přesná - které odpovídají na pochvaly sebekriticky, takové věci jako já řešit nemuselo.

Zaostřeno na svět

... aneb už žádná mlha

Zdravím vás při krásném jarním odpoledni. Poslední dobou, jak jistě víte, mám trochu potíže s časem. Nicméně včera mi ve škole vybyla volná hodina a jelikož jsem neměla žádné studijní materiály, nebylo čím čas zaplácnout. Pochopitelně, že mě brzy osvítila báječná myšlenka, že by šlo čas využít přinejmenším na sepsání článku. Nemajíc u sebe notebooku, popadla jsem kus papíru a vlítla na to pěkně postaru. Radovala jsem se, jak geniální jsem, dokud jsem nedošla domů a nezjistila, že jsem své veledílo nechala ve škole. Na druhý pokus jsem však již článek domů dopravila a proto se s vámi o své myšlenky dnes mohu konečně podělit.

Cassandřin vliv jsem ještě stále nestřásla, takže jsem pořád zamyšlená a mám chuť rozebírat a analyzovat vše kolem sebe. K dnešnímu tématu mě dovedl jistý nepříliš radostný článek od Andullie, pod který jsem i  já připsala svůj komentář - a právě na něm bych chtěla dnešní článek stavět.

Ovšem s dovolením bych celou věc překroutila a postavila tou hezčí stranou do optimistického světla. S krásným jarním počasím, se sluncem za oknem, s teplým dopolednem líně se povalujícím po učebně nemám náladu na nářky a těžké myšlenky. Naopak bych vám chtěla přiblížit svět tak, jak bych jej nikdy nevnímala, nebýt mé zkušenosti s akné.

Úsměv pro Cassandru

Přeji krásný den všem milým čtenářkám, které se rozhodly dát šanci tomuto článku. Původně byly mé záměry poněkud jiné, jenže společné působení několika vlivů mě dovedlo až k tomuto tématu. Chtěla jsem psát o tom, jak na své okolí nahrát sebevědomí, když zrovna máte špatný den. Jenže nálada na tento druh článku vyšuměla. Zhlédla jsem dvě videa. Zanechala ve mě směsici pocitů. Trochu dojetí, trochu zlosti, ale hlavně pocit sounáležitosti.

Nebudu vás tedy déle napínat, kdo že má tento můj stav na svědomí. Ve svém oboru je docela pojmem. Modelka a youtuberka, bojovnice s akné. Cassandra Bankson, pochopitelně. Ostatně se tu s ní nesetkáváte poprvé. A nejlepší bude, když ji nechám samotnou promluvit.

(Pokud v angličtině natolik zběhlí nejste, tak se omlouvám. Článek jistě bude dávat smysl i bez nich, ale asi zcela nepochopíte, v jakém stavu se teď nacházím. Do jisté míry je totiž i odpovědí Cassandře, která si ji nikdy nepřečte, ale zároveň i všem ostatním, kteří se ptají podobně, jako ona.)

Chůze po hraniční čáře

To je to, co už nějakých těch pár měsíců předvádím. Pěkně si balancuji a vykračuji si uzounkou pěšinkou do neznáma. A co že to spolu vlastně hraničí? Farmaceutický průmysl a alternativní léčba, chemie a příroda. Jsou to dva odlišné názory, které jdou svým založením proti sobě. Pro který se rozhodnout? Existuje vlastně ta jediná správná cesta? Nemám potřebu to nějak radikalizovat. Nechci odsuzovat, nechci zveličovat. A orientovat se v tom je příliš složité a je pořád dost věcí, které neznám.

Dalo by se tedy říci, že v této oblasti tíhnu k jakémusi eklekticismu. Věřím, že se mezi těmito dvěma přístupy dá docela hezky přežívat. Na oné nezávazné hraniční čáře. Necítím se kvůli tomu jako nějaký zločinec či zrádce. Koneknců se říká zlatá střední cesta, ne?

A co se tedy rozkládá napravo a nalevo od té mojí hraniční pěšinky?

Psychologické berličky (5): Nevrátí se

Zdravím vás u pátého dílu, který se v současné době zdá být tím závěrečným. Ale nikdy neříkej nikdy, tímto si nechávám vrátka pěkně otevřená. Konečně totiž došlo na onu zásadní přelomovou situaci, pro kterou jsem si toto téma šetřila. Vysazení antibiotik je pro mě významným mezníkem v dalším vývoji mé bitvy s akné.

Antibiotika mi dělala společnost skoro čtyři měsíce a je ohromně lehké zvyknout si na fakt, že mají nezanedbatelný podíl na vývoji celé té nádhery. S ukončením užívání pochopitelně sýčkové začnou sýčkovat: a nevrátí se to zase zpět?

Z této otázky by se mohl stát zásadní problém, pokud bych se jí neubránila. Co se proti této myšlence dá dělat a jak se s takovu situací co nejlépe popasovat, se pokusím shrnout v následujících řádcích.

Psychologické berličky (4): Idealizování a fixace

Tak vás vítám u nového dílu miniseriálu z mé vlastní produkce! Původně jsem jej ani neplánovala jako samostatný článek, berte jej tedy jako takový ocásek dílu předchozího, kdy jsem se rozepsala více, než jsem měla původně v plánu. Dnes to tedy naopak bude trochu kratší.

Tolik cizích slov v nadpisu. Brzy budu znít skoro odborně! Ale nebojte se, ve skutečnosti jsem pořád stejně hloupoučká. Dnes se chci zaměřit na dvě věci a to překvapivě... víření bubnů (mimochodem, ve svatebním oznámení mých praprarodičů stálo mimo jiné "Nechť bubny vříti nelení", což mi přijde asi vtipnější, než by mělo. Nehledejte prosím souvislost s tématem, občas mluvím z cesty) ... idealizování a fixace.

Asi bych měla vysvětlit, co tímto záhadným názvoslovím vytvořeným mou osobou vlastně myslím. Jedná se o lítý souboj na poli psychiky, přičemž to, čemu říkám fixace, jsem již trochu naťukla v minulém dílu. V rámci psychického zotavování se pro mě tyto věci mají velký význam.

Akné aktuality: Bojové nasazení dvou nových patladel

Zdravím celý svůj fanklub! Dnešní den jsem si šetřila pro článek naplněný novinkami o mém současném stavu a tak dále, na což jste všichni jistě velmi zvědaví. Proto se pohodlně usaďtě do svých židliček, křesílek nebo sebou plácněte na postel, to je jen na vás, a dejte se do čtení.

Před chvílí jsem se vrátila z Ostravy. Je tam jasno a větrno, jako u nás. Na tuhle informaci jste jistě čekali. Co mi řekla paní doktorka, je již poněkud důležitější otázka. V piksle mi zbývá třicet tetracyklinových tobolek, teď už budu zobat jenom jednou za den, abych to dobrala doztracena. Jak nadpis napovídá, dnes jsem odcházela s receptem. Jedná se o Rozex a Eclaran. Rozex je takový experiment ze strany paní doktorky, poněvadž není primárně určen na akné, ale na růžovku, kterou nemám (Hurá. Aspoň něco nemám). Mohl by mi pomáhat se zarudnutím anebo aspoň neuškodí, prý. Větší oříšek je to již s druhým jmenovaným. Eclaran naopak může pleť podráždit, takže zčervená a může se loupat. Což by tedy teoreticky mohlo působit proti prvnímu přípravku, prý ale uvidíme. Tato mrška se také musí uchovávat v lednici a je na bázi peroxidu, takže pokud si nedám pozor, může na textilu vyžrat fleky jako Savo.

Psychologické berličky (3): O kráse a sebevědomí

Jsme ve fázi, kdy jsme si ujasnili, jak nakládat s tou věcí, co máme uvnitř hlavy. Tedy já jsem si to ujasnila a posléze vám to objasnila. Čeština je krásná, ale nebude to ona, o čem vám chci dnes něco napsat. V tomhle dílu mého miniseriálu bych se chtěla zaměřit na fyzično a zamyslet se nad pojmy jako je krása a sebedůvěra.

V přesvědčení, že jsme ztratili jedno, přijdeme o to druhé. Mám jakousi tendenci mluvit v množném čísle, ale všichni víme, o koho tady jde. Na některé věci, které v tomto článku uvedu, jsem nepřišla úplně sama a hrdě se k tomu přiznám. Zásadní myšlenky má na svědomí Tracy Raftl, na kterou jsem tu už odkazovala. Ať už je vám holistické pojetí blízké či ne (já mezi tím pořád kolísám), ať se vám její způsob propagace zamlouvá či ne, jedno se jí musí nechat. Má pravdu. Téměř u každého jejího článku zírám a tiše si opakuji: "To jsem já, to jsem já..."

Z toho plyne, že pro lidi s akné zcela určitě existuje nějaký společný vzorec chování. Vlastně by mě to nemělo překvapovat.

Už zase jsem se zatoulala v myšlenkách, ale nač to mazat... Nyní se tedy vrátím pěkně na začátek.

Odplout do světa bez stresu

Zkoušení? Další písemka!? Maturita!!? Děláte si srandu?! Nic nestíhám! To je v háji... To nemůžu stihnout *facepalm*. To je ono. Svět povinností, o kterých se mě někdo (částečně i já sama), snaží přesvědčit, že jsou tím nejdůležitějším v mém životě, alfa a omega, pokud selžu můžu se jít bodnout a kopat kanály. A já husa se vždycky nechám strhnout.

 A už to jede, ráz na ráz. Pif, paf! Jeden pupen na bradě, další o půl centimetru nalevo a tři milimetry výše a v hlavě hustitskou vozovou hradbu, ze které vyhlašuje Benito Mussolini pochod na Řím, podél Via Appia mu mávají na pozdrav ukřižovaní otroci a házejí po něm klubka polyamidových vláken, která se odráží od rovinných zrcadel, obraz je to neskutečný, podobně jako limita funkce, která se mě o své existenci snaží přesvědčit klikatými grafy, ó tak klikatými jako řeky, jako meandry na Vltavě, které narovnali a přesekali kaskádou... a jsem mrtvá, jako to rameno Dyje.

Zcela jistě chápete, o co se mi jedná. Možná se můžete v tomhle ohledu se mnou ztotožnit. Stres je mrcha a o to více to zamrzí, když si uvědomím, že si starosti dělám kvůli ničemu a nechávám si takhle komplikovat život. Proč?

Psychologické berličky (2): Mluvit či nemluvit?

Vítám vás u druhého dílu mého dokumentárně psychologického seriálu (to zní dobře...). První díl jste si můžete přečíst zde.Tentokrát se vám pokusím přiblížit téma svěřování se a mluvení o svých pocitech.

Ačkoliv se zdá jako přirozené a zcela vhodné řešení mluvit s někým o tom, co se děje, může to být trochu dvojsečné. Připravilo mi to dilema. Obzvlášť v počátcích jsem byla hluboce vděčná mamce, která ukázala, že má skutečně vlohy pro to být psychologem. Poslouchala moje výlevy a uklidňovala mě.

Jenže... někdy to prostě začne přerůstat přes hlavu. Otázku, zda mám právo někoho doslova přetěžovat se svými problémy, jsem řešila mnohokrát. Já jsem nešťastná a proto kvůli mě musí být nešťastní i ostatní - tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá.

Někdy v té době jsem začala psát blog. S tím záměrem, že se někomu můžu svěřovat, ale přitom nezatěžuju jedinou osobu a mám svobodu mluvit. Nějakou dobu to tak možná mohlo fungovat. Ještě pořád jsem se ovšem nedostala k samotné podstatě věci. Co je ta největší nástraha na celé této záležitosti se svěřováním se?

Make-up a já aneb Zhodnocení experimentu a něco navíc

Michaela se svým dotazem nevědomky trefila přímo do záležitosti, kterou jsem se chystala v nejbližších dnech shrnout. Snad ještě máte v paměti můj bezmake-upový pokus. Ano, ten poněkud zoufalý zápisek o tom, jak se vyvíjel můj jeden den ve škole.

Teď jsem již získala dostatečný odstup pro zhodnocení a vyřešení otázky, zda má používání a nepoužívání make-upu na pleť, respektive na akné, skutečně nějaký efekt.

Co mi tedy tato skutečnost dala a k čemu jsem došla?

Akné aktuality: Markétka opět vchází dál

Je to takové zadostiučinění. A je v tom trocha škodolibosti, přiznávám. Představte si čekárnu společnou pro více lékařů, všude kolem se šklebí netrpěliví lidé. Poté se tam objevíte vy, na pět minut se posadíte na lavičku, příjemně se usmíváte a potom se otevřou dveře a paní doktorka s nejmilejším úsměvem řekne: "Markétko, pojďte dovnitř."

A Markétka se zvedne a s pocitem privilegované osoby nakráčí dovnitř. A co se tam dozvěděla?