Úsměv pro Cassandru

Přeji krásný den všem milým čtenářkám, které se rozhodly dát šanci tomuto článku. Původně byly mé záměry poněkud jiné, jenže společné působení několika vlivů mě dovedlo až k tomuto tématu. Chtěla jsem psát o tom, jak na své okolí nahrát sebevědomí, když zrovna máte špatný den. Jenže nálada na tento druh článku vyšuměla. Zhlédla jsem dvě videa. Zanechala ve mě směsici pocitů. Trochu dojetí, trochu zlosti, ale hlavně pocit sounáležitosti.

Nebudu vás tedy déle napínat, kdo že má tento můj stav na svědomí. Ve svém oboru je docela pojmem. Modelka a youtuberka, bojovnice s akné. Cassandra Bankson, pochopitelně. Ostatně se tu s ní nesetkáváte poprvé. A nejlepší bude, když ji nechám samotnou promluvit.

(Pokud v angličtině natolik zběhlí nejste, tak se omlouvám. Článek jistě bude dávat smysl i bez nich, ale asi zcela nepochopíte, v jakém stavu se teď nacházím. Do jisté míry je totiž i odpovědí Cassandře, která si ji nikdy nepřečte, ale zároveň i všem ostatním, kteří se ptají podobně, jako ona.)

Toto video jsem viděla jako první. Definice Cassandry? Silná, odvážná, odhodlaná. Mluví o svém akné ve světle reflektoru a nic neskrývá. Přes všechny těžkosti, přes léta každodenního trápení prošla, zformovaná v silnou osobnost.

Pak přišlo druhé video.

Jiné. Rozhodně jiné.

Nakolik jsem v téhle holce zahlédla sebe? Video odhaluje Cassandřinu jinou polohu. Tu, kterou má každý z nás, ačkoliv nám ji pocit zodpovědnosti nedovolí moc často ukazovat okolnímu světu, čímž narážím i a především na sebe.

Ne každý den je radostným a optimistickým. Ne každý den je takovým, jakým jsme si jej vysnili. Jednou možností je nahodit úsměv, povyrůst na podpatcích a myšlenky zaplašit. Prezentuji se specifickým způsobem. Zastávám jistá stanoviska a názory, za které mě jiní obdivují. Můj přístup je příkladný, inspirující. Můžu jim to udělat? Vám? Ukázat, že někdy taky pochybuji? Že v sobě nosím semínko strachu a dokonalost neexistuje?

Cassandra v druhém videu zdaleka není tak sebejistá. Má pochyby a přiznává je. Otevřeně říká, proč se tak dlouho se stavem své pleti nesvěřila ve videu, ačkoliv si to  uvědomila až zpětně. V podstatě z toho plyne, že všichni její příznivci jsou zvyklí na pozitivní vývoj, na optimismus, který z ní vyzařuje.

 Zde ale přiznává problémy, zhoršení. Nová situace. Ano, v tomhle videu na mě působí nejistě. Míří tak k otázce co na to ostatní? A je vidět, že jí to vážně vrtá hlavou. Pokládá onen zcela zásadní dotaz: Jak bychom se ohledně svých problémů cítili, kdyby společnost náš pohled na ně neovlivňovala? Jinými slovy, kdyby to těm lidem prostě bylo jedno?

Vím, že všechny nemístné poznámky a kruté posměšky, kterých se jí v životě dostalo, v ní musely zanechat stopy. Přesto že se přes ně dokázala dostat, přestože si plní svůj sen, přestože je tu pro ostatní. Tyhle věci prostě nezmizí. Pořád si je v sobě nosíme. Podvědomý strach, který čas od času vyplyne na povrch. Jsou to duševní jizvy, které jdou odstranit hůř, než sebehloubější kráter po akné.

Otevřenost je to, čeho si na Cassandře vážím. Patrně je to právě ta věc, kterou u mě obdivují ostatní.
(Zdroj)

Cassandra chce odpovědi ostatních. Jakou odpověď bych jí dala já?

Předně není žádná hanba říci, že něco není v pořádku. Ničí život není bez chyby a prostě se to stává. Větší chybou podle mě je předstírat, že žádné chyby nejsou. A ostatní? Můžeme je krmit jen sluníčkovými zprávami a hořká sousta si nechávat pro sebe. Nebo se svěřit a dát ochutnat i to trpké.

Oni jsou většinou tím, koho se bojíme. Ti, kdo v nás probouzejí nejistotu. Blíže nespecifikovaný dav, který děsí svou anonymitou. Nikdy si nemůžete být jistí, kdo vás pohladí a kdo sekne. Nahráváním videí se Cassandra obzvlášť vydává všanc. V zástupu příznivců hýřících srdíčky a úsměvy se vždycky najde někdo zlý, tupý, kdo dokáže zranit z vlastní nevědomosti a zaslepenosti, a dokonce i hůř - záměrně. Tohle pochopitelně podrývá důvěru v lidi i sebe sama.
 

Takže samozřejmě. Bez strachu co tomu lidi řeknou by to bylo tak jiné. Tisíckrát můžeme předstírat, že nám na nich nezáleží a stejně se nás to dotkne. Na Cassandře si nesmírně vážím skutečnosti, že to světu řekne.

Jak to mám já? Pochopitelně, že stejně. Taky se občas bojím. Nejsem si jistá. Jsem se sebou z nějakého důvodu nespokojená. Jenže tohle ke mě prostě patří. I tohle jsem já.

A ano, můžu se usmát. Můžu odkráčt na svých podpatcích. Jde ale o to, co za tím úsměvem bude. Křečovitá snaha o sebejistotu? Možná? Daleko raději bych ale byla, kdyby to byl pro příště už jenom úsměv jako podpora pro ty, kteří občas tápou stejně jako já. Aby to byl pocit sounáležitosti, takové spiklenecké mrknutí, které překoná tisíce kilometrů a doletí až za oceán. Myšlenka na ty, na kterých nám záleží a připomínka toho, že nikdy nejsme sami. Vždycky se najdou aspoň dva lidi, kterým se hlavou honí to samé. Naschvál, koho z dalších Cassandřiných odběratelů právě tohle teď napadlo?

Neberte článek jako nějakou depresivní sondu do lidského nitra. Pro mě vlastně všechny ty řádky, co jsem v pokročilé hodině stvořila, vyznívají optimisticky. Nezbývá už nic jiného, než se zeptat: Jak byste Cassandře odpověděli vy?