Psychologické berličky (2): Mluvit či nemluvit?

Vítám vás u druhého dílu mého dokumentárně psychologického seriálu (to zní dobře...). První díl jste si můžete přečíst zde.Tentokrát se vám pokusím přiblížit téma svěřování se a mluvení o svých pocitech.

Ačkoliv se zdá jako přirozené a zcela vhodné řešení mluvit s někým o tom, co se děje, může to být trochu dvojsečné. Připravilo mi to dilema. Obzvlášť v počátcích jsem byla hluboce vděčná mamce, která ukázala, že má skutečně vlohy pro to být psychologem. Poslouchala moje výlevy a uklidňovala mě.

Jenže... někdy to prostě začne přerůstat přes hlavu. Otázku, zda mám právo někoho doslova přetěžovat se svými problémy, jsem řešila mnohokrát. Já jsem nešťastná a proto kvůli mě musí být nešťastní i ostatní - tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá.

Někdy v té době jsem začala psát blog. S tím záměrem, že se někomu můžu svěřovat, ale přitom nezatěžuju jedinou osobu a mám svobodu mluvit. Nějakou dobu to tak možná mohlo fungovat. Ještě pořád jsem se ovšem nedostala k samotné podstatě věci. Co je ta největší nástraha na celé této záležitosti se svěřováním se?

Akné ve všech pádech
Když řeším akné, mluvím o akné. Když mluvím o akné, znamená to, že na něj myslím. Když na něj myslím, budu o něm zase mluvit. Vidíte to? Už se to rýsuje. Nápad ze všeho se vymluvit a vypsat možná není tak úplně geniální.

Jednou ze základních věcí, jak se zbavit psychických problémů s akné je prostě na něj tolik nemyslet. Snažit se o to. Logicky jsem si tedy položila otázku, jestli nejsem sama proti sobě. Potřebovala jsem si odpočinout od myšlení. Přemýšlela jsem o tom, jestli se nakonec na blog nevykašlat. Každý nový článek znamenal nové myšlenky, mnohdy nijak růžové.

Odrazilo se to v pauze, kterou jsem tu ve psaní udělala. Můžu vám říct tolik, že nesplnila svůj účel v tom ohledu, že bych na akné nemyslela. Měla jsem to nejhorší akné vůbec a optimismus jsem nabrala až po návštěvě na kožním v Ostravě (ano, opět je to tady). Opět chci podotknout, že nešlo jen o záležitost antibiotik samotných, ale i to, že jsem prostě už dlouho podvědomě chtěla tam jít, protože paní doktorka je člověk, kterému prostě důvěřuju. A fakt, že jsem se s ní konečně setkala, mě velmi uklidnil a uspokojil.

Jak z toho ven?
Ten optimismus se projevil a věci se ubírají správným směrem. Vysvětlím. Nemám potřebu řešit s celým svým okolím akné. Mamku už ničím takovým nezatěžuji. Jen občas poznamená, že se to zlepšuje. Bavím se o akné jenom tehdy, když někdo sám začne. Na druhou stranu, z blogu se stalo místo, kde se svěřuju, což dělám zrovna teď, jak ostatně sami vidíte. Články jsou mi zároveň motivací. Vidím, že se život vrací do normálu. Můžu napsat větu o depresi z akné, aniž bych z toho potom tu depresi dostala. Jistě chápete, jak to myslím. Šplhám se nahoru a čím výš jsem, tím mám nad celou záležitostí větší nadhled.

Důležité tedy je udělat kompromis, což občas není úplně lehké. Jde o to najít rovnováhu mezi svěřováním se v rozumných mezí a myšlenkami na jiné věci. Koneckonců, od lidí, kterým na mě záleží, cítím podporu, aniž bych s nimi musela vše sáhodlouze rozebírat. A tady na blogu? Mám kolem sebe možná jen několik čtenářů, kteří se vracejí, avšak o to víc si jich vážím. Radost mi udělá i tiché přečtení článku, nemluvě o komentářích, nad nimiž se usmívám.