Psychologické berličky (4): Idealizování a fixace

Tak vás vítám u nového dílu miniseriálu z mé vlastní produkce! Původně jsem jej ani neplánovala jako samostatný článek, berte jej tedy jako takový ocásek dílu předchozího, kdy jsem se rozepsala více, než jsem měla původně v plánu. Dnes to tedy naopak bude trochu kratší.

Tolik cizích slov v nadpisu. Brzy budu znít skoro odborně! Ale nebojte se, ve skutečnosti jsem pořád stejně hloupoučká. Dnes se chci zaměřit na dvě věci a to překvapivě... víření bubnů (mimochodem, ve svatebním oznámení mých praprarodičů stálo mimo jiné "Nechť bubny vříti nelení", což mi přijde asi vtipnější, než by mělo. Nehledejte prosím souvislost s tématem, občas mluvím z cesty) ... idealizování a fixace.

Asi bych měla vysvětlit, co tímto záhadným názvoslovím vytvořeným mou osobou vlastně myslím. Jedná se o lítý souboj na poli psychiky, přičemž to, čemu říkám fixace, jsem již trochu naťukla v minulém dílu. V rámci psychického zotavování se pro mě tyto věci mají velký význam.

Idealizování
Ano, začneme s ideály. Co si při tomto slově vybavíte? Něco vzletného, zářivého, dokonalého... A teď si to pojďme vztáhnout na mou pleť. Co asi tak člověk dělá, když se mu daří špatně a nevidí žádnou naději na zlepšení? Vzpomíná na staré dobré časy, máte ode mě jeden bod, pokud jste uhádli. Co na tom ve výsledku může být špatného?

V této situaci je celkem zjevné, že ten člověk, tedy já, bude velmi neobjektivní. Přesně řečeno: moje pleť z časů před velkou pohromou dostala zářivou gloriolu. Říká se, že hodnotu věcí si uvědomíme, až když je ztratíme. Přesně na tohle jsem myslela já, zatímco se mi pod zavřenými víčky vznášel můj "dokonalý obličej". Na tom pořekadle patrně něco bude, ale všechno musíme brát s rezervou.

Moje pleť byla bezesporu daleko lepší. Ale ne dokonalá. To, že na ni budu takhle zpětně myslet mi v přítomnosti způsobí akorát větší utrpení. Ničemu to nepomůže.

A co je to ta fixace?
Tedy. Upínání se na akné. Minule jsem napsala "akné není moje", dnes plynule, ladně a elegantně navážu. Jasno již tedy máme v tom, že se nesmím na akné upínat, jako by to byla součást mě samé. Není a proto by nemělo řídit můj život.

Ono se však do toho života může cpát, a to velmi rafinovanými způsoby. Plíživě jej zaplní celý. Dopustila jsem, aby se stalo mým zájmem (už zase mluvím o Tracy, ale naprosto neuvěřitelně mi svým článkem padla do tohoto tématu. Ale ujišťuji vás, že můj článek vznikl první, kdyby jste snad náááhodou měli nějaké pochyby). Jde o to, že jsem každou volnou chvíli věnovala získávání informací o léčbě, Google na mě plival výsledky jeden za druhým a já jsem tím byla zcela pohlcená.

Co je výsledkem akné výzkumu? Samozřejmě, ještě více se mi tím uhnízdilo v hlavě. A nejen to. Svým celkovým chovánmí a, byť dobře míněnými počiny, jsem si akné přitahovala ještě více k sobě, místo toho, abych jej už konečně vyhodila ze své hlavy pryč.

Ono se totiž něčeho zbavuje těžko, pokud se na to zcela upnete. Takže? Tím, že z akné učiním jedinou náplň a jediný smysl života, se jej nezbavím.

Akné s vámi může zůstat právě proto, že se příliš snažíte, aby šlo pryč. Jedná se už přece jen o určitý návyk, kterého se nějak podvědomě nechceme vzdát. A tudíž ve výsledku se můžou veškeré naše snahy obrátit proti nám. Milé, že?

Takže nepřehánět a mírnit se v nadměrně horlivých snahách. Jasné, třído?

O jakékoliv dojmy a postřehy se můžete podělit níže a já vám za ně děkuji.