Sebeúcta jako základ

Krásný den vám přeji. V tomto článku bych ráda do jisté míry navázala na ne tak dávný článek o sebekritice. Dnes se však bude o více, než cokoliv jiného, jednat o volný myšlenkový proud bez předem daného konceptu. Kam mě to tedy nakonec zavedlo?

Když si vzpomenu na to, čím jsem si prošla, nepřestávám žasnout. A i přesto, že jsem měla fáze, na které zrovna pyšná nejsem, tak upřímně - obdivuji se. Za všechno, co jsem nakonec zvládla, za to, jak jsem prošla svým nejtěžším životním obdobím. Ale nechme toho tklivého dramatického úvodu. On je totiž čas na... tklivý dramatický článek. A bude v něm hodně takových těch... teček.

Velmi dobře si vybavuji, jak jsem jednoho dne šla s maminkou pro něco do obchodu. Neměla jsem tenkrát na sobě make-up a hrozně moc jsem tam nechtěla. Už první pokus, kdy mi mamka pochválila, jak pěkně mi pasuje šátek k bundičce, šereně selhal. Byla to přesně ta odpověď ve smyslu, že tenhle ksicht už nic nezachrání. Na veškeré pokusy o konverzaci jsem odpovídala zarytým mlčením. Nakonec to mamka vzdala a mlčely jsem tam a zpátky.

Já jsem byla zlomená, hluboce nešťastná a rozlítostněná. Nepamatuji si, co přesně mi mamka tenkrát nakonec řekla. Ale tato slova se mi zaryla do paměti: "Možná kdyby si měla nějakou sebeúctu..."

A takto postihla jádro mého problému. Ne, nemyslete si, že se v té chvíli stal nějaký zázrak, že jsem
se najednou vzchopila, sluníčko vysvitlo a ptáčci začali cvrlikat. Kdepak. Tohle mi došlo až mnohem později.

Nedostatek sebeúcty... Vlastně žádná. Je až děsivé, jak ze sebe člověk dokáže udělat naprosto nic. Když si nedokážeme vážit sami sebe, milovat sami sebe - koho pak? Ve vší uzavřenosti - byla jsem jen sama se sebou, tvorem, kterého jsem nenáviděla - raději odsoudíme každého, kdo by se nás pokusil přesvědčit o opaku. A každého, kdo je podle nás šťastný. Takhle chutná závist, žárlivost, marná touha a vztek. Pro jistotu dotyčného odsoudíme už předem. Vždyť by se mnou - se zrůdičkou - nechtěl nic mít. Je opovrženíhodný.

Vidíte to? Když smýšlíme negativně sami o sobě, neututláme to sami v sobě. Jako když nadskakuje poklička na hrnci s vroucí vodou a ven uniká pára - negativní vlny, dlouhá chapadla, která stáhnou ke dnu i celý okolní svět.

Nemilovat sebe sama je sobecké.

• Trápíme sebe představami o sobě.

• Trápíme sebe představami o ostatních.

• Trápíme ostatní svými představami.

Boj na třech frontách. Naprostý základ duševního zdraví je mít se rád. A budu to opakovat do omrzení... Počkat! Ono se to vlastně nikdy neomrzí.

Můj příběh budiž příkladem, jak daleko to až může dojít. A začíná to pozvolna. Každý o sobě občas někdy pochybuje. Ale jakmile to překročí rozumnou mez, začne to zavánět pořádným problémem. Teď vás regulérně straším. Takže bacha

Dnes můžu poctivě říct, že se mám ráda. Taková jaká jsem. Se svým vzhledem i se svými myšlenkami. Koneckonců, jak často bývám moje jediná společnost? Jsem praštěná, nepraktická, občas stydlivá, občas cynik, někdy dlouho mlčím a pak něco poznamenám a dostanu lidi do kolen... Píšu blog, článek za článkem (tenhle je přesně jedenašedesátý) a mám lidi, kteří se zde vracejí. Kteří mi píšou krásné komentáře. A říkají mi Markétko. A nic za to nechtějí.

Naprosto nepřehlédnutelná a nesu se, i když občas zakopnu. Někdy se směju tak, že to nedokážu zastavit, jindy skřípu zuby nad puberátlními výbuchy spolucestujích ve vlaku. Jsem rozmanitá, komplikovaná.... samozřejmě, že se v mé hlavě vyskytuje pár temných, neoznačených otevřených kanálů, do kterých zahučím, když se vydám na vandr svými myšlenkami. A jak to v takové stoce smrdí, to raději ani nechtějte vědět. Ale vím, že nad tím odpadním potrubím existuje krásný svět, jen tam chtít vylézt.

Chtít něco změnit. Sebrat se a začít u sebe. Zkuste se chovat hezky sami k sobě. Jako kdybyste jednali s milovanou osobou. Co byste pro ni udělali, kdybyste jí chtěli připravit opravdu nádherný den? Představte si to už od probuzení.

Krásně byste popřáli dobré ráno. Následovala by výborná snídaně. Den plný malých drobností, kterými té osobě uděláte radost. Žádné monstrózní dary. Láska se dá vyjádřit již pouhým pohledem. Smáli byste se spolu, bylo by vám skvěle. Večer byste zakončili s bolavou bránicí, s kapsami plnými vzpomínek.

A ta milovaná osoba, to byste byli vy. Vy sami. Napadlo by vás někde toho milovaného shodit? Urazit zmínkou o vzhledu? Krutou kritikou?

Ne?

Tak to nedělejte sami sobě. Nedopusťte, aby se z vás stal hadr vláčený špínou zoufalství (jak pěkně mi dnes ty metafory jdou...). Ale myslím to vážně.

Rozumějte: sebeúcta neznamená to samé, co sebevědomí. Sebeúcta je první krůček - vyberte si, kterým směrem ho uděláte. Dopředu - a můžete získat všechno. Anebo taky couvnete na druhou stranu...

Takže vám dobře radím: přemýšlejte. Buďte na sebe dnes hodní, vezměte se na procházku, upečte si sušenky, kupte si desátou rtěnku v podobném odstínu... A pokud na nic z toho nemáte čas ani peníze (vítejte do klubu), tak se aspoň pochvalte, jak jste vtipní, okouzlující, šikovní. Na každém z nás se něco hezkého najde. Takže užívejte, komentujte a buďte hepy jak dva grepy.