Co je to odvaha?

Zdravím vás. Dáte šanci poněkud neuspořádanému proudu myšlenek?

Hádám, že mě zde zavedly vaše reakce. Komentáře, které čítám pod články a obzvlášť pak ty pod tím minulým.

Dostává se mi takových přídavných jmen jako silná či odvážná. To jsou hezká slova a určitě potěší. Mně se pochopitelně líbí představa mne samé, jako takovéhoto člověka.

Skutečně si myslím, že mě události posledního roku a jednoho měsíce k tomu značně změnily. Posílily, zocelily. Co se takových běžných strachů a starostí týče, nebojím se, aspoň ne tolik, jako dřív. Jsem tvrdší, odolnější.

Jenže znáte to. Tvrdé věci bývají křehké.

Definice osobní síly...?
Tahle zákonitost fyziky mne charakterizuje. Naučila jsem se žít s věcmi víceméně tak, jak jsou. Umím je zpracovat, nehroutit se, jenže... To neznamená, že se mě to nedotýká.

Odvaha?

Odvaha v mém podání neznamená, že mě nic nezraní. Odvaha v mém podání je schopnost akceptovat i věci, u kterých mi instinkt velí vyhnout se jim širokým obloukem a raději si je ani nepřipustit. Přijmout to, co se děje, a zkusit se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Neklást si nesmyslné cíle, ale věnovat se jaksi sama sobě, tady, v tomhle okamžiku.

Odvaha je schopnost vyrovnat se s tím, když věci někdy nevyjdou tak, jak bychom si přáli.

Mé zkušenosti přetransformovaly svým založením pesimistu v podstatě optimistického člověka. Nebo přinejmenším realistu se schopností nazírat na věci z té lepší stránky. Nejsem zahořklá.

Sama o sobě si myslím, že jsem velmi šťastným člověkem. Šťastná pro mě znamená cítit se dobře. Být v bezpečí. Pochopitelně, že mnou některé věci otřesou. Ale nezlomí.

Z pocitu bezpečí pramení vše další. Když jsem spokojená a cítím pevnou půdu pod nohama, mám pocit, že můžu zvládnout všechno.

Nejsem tvrďačka, ale nesmírně citlivý člověk. Pochybuji a brečím, když mě někdo zraní. Neumím zapomínat a nechávám se pronásledovat minulostí.

Síla pramení z toho, že to o sobě vím. Když znám sebe a dokážu se sebou vyrovnat, není problém aplikovat to na celý můj život.

Když jsem založila blog...
Bylo to z čistého zoufalství a bez záměru. Ten jaksi vykrystalizoval až v průběhu času. Nepíšu proto, abych byla litována, ale ani abych byla nemístně obdivována.

Jdu s kůží na trh. Velmi doslova. Je to přirozená věc. Něco, o čem jsem nikdy příliš hluboce nepřemýšlela. Líbí se mi ale myšlenka, že existuje místo, kde jsou uloženy ty nejtajnější věci o mně. Věci, se kterými se lidem běžně nesvěřuji, ale zároveň je není takový problém najít. Ať už náhodou, nebo proto (a to je daleko lépe), když se o mně někdo zajímá.

Tady tohle?

Nikomu nebráním. Poslužte si a proberte se tou hromadou slov.

Patrně to souvisí s mou upřímností, jistou zálibou v ironii a nedostatkem pudu sebezáchovy. Blog je místem, kde rostu, kde najednou můžu dosáhnout na daleko větší množství lidí. Líbí se mi to.

Nedělám to pro myšlenku, že jsem obdivována. Dělám to proto, abych pomáhala. Ale především proto, abych byla s vámi.

Mé drahé publikum...
Jestli mi někdo dal odvahu, byli jste to vy. Nelitovali jste mě, ale byli jste tu pro mě. Snažili jste se mi poradit. A už jen vaše přítomnost mě mění v jinou osobu.

Já teď nedělám nic jiného, než že to jednoduše vracím. Úžasný na tom je zejména fakt, že zdroj, ze kterého to vše pramení, je takřka nevyčerpatelný.

Tak raději skončím, ať se to zcela nezvrhne v sentimentální děkovačku. (I když si ji bez debat zasloužíte.)

Co je odvaha pro vás?