... aneb jak jsem zavraždila opar ve dvanácti hodinách
Krásný den přeji, moji milí. Doufám, že jsem vás svým předchozím výlevem moc nevyděsila. Každopádně pracuji na tom, abych mohla v budoucno napsat článek o focení s trochu větším nadhledem.Ale teď už k věci. Pokud náhodou občas nahlédnete, co že to vyvádím na twitteru, mohli jste zaregistrovat, že v předvečer focení, tj. v úterý, se na mém účtu strhla panika. Hysterčení v přímém přenosu. Důvod? Průměrně inteligentní foxteriér (nesmrtelná hláška našeho matikáře), z podnadpisu odhalí, o co se jednalo.
Kolem deváté hodiny večerní začalo být jedno místečko na mém spodním rtu podezřele drsné a pomalu nabývalo monstrózních rozměrů. Při pohledu do zrcadla to se mnou málem švihlo. Na rtíku se mi již začala rýsovat nenáviděná struktura, ve které vyvstávaly zárodky puchýřků.
Co v takové situaci začít dělat? Rozhodla jsem se pro vyváženou kombinaci hysterických nadávek a slz nad fotkami předem odsouzenými k zániku. Poté jsem chvíli chaoticky hledala na Googlu a vzývala všechna božstva, abych se probudila z tohohle děsivého snu. Mít opar dvanáct hodin před focením? To je přece jen příliš kruté!
