Psychologické berličky (3): O kráse a sebevědomí

Jsme ve fázi, kdy jsme si ujasnili, jak nakládat s tou věcí, co máme uvnitř hlavy. Tedy já jsem si to ujasnila a posléze vám to objasnila. Čeština je krásná, ale nebude to ona, o čem vám chci dnes něco napsat. V tomhle dílu mého miniseriálu bych se chtěla zaměřit na fyzično a zamyslet se nad pojmy jako je krása a sebedůvěra.

V přesvědčení, že jsme ztratili jedno, přijdeme o to druhé. Mám jakousi tendenci mluvit v množném čísle, ale všichni víme, o koho tady jde. Na některé věci, které v tomto článku uvedu, jsem nepřišla úplně sama a hrdě se k tomu přiznám. Zásadní myšlenky má na svědomí Tracy Raftl, na kterou jsem tu už odkazovala. Ať už je vám holistické pojetí blízké či ne (já mezi tím pořád kolísám), ať se vám její způsob propagace zamlouvá či ne, jedno se jí musí nechat. Má pravdu. Téměř u každého jejího článku zírám a tiše si opakuji: "To jsem já, to jsem já..."

Z toho plyne, že pro lidi s akné zcela určitě existuje nějaký společný vzorec chování. Vlastně by mě to nemělo překvapovat.

Už zase jsem se zatoulala v myšlenkách, ale nač to mazat... Nyní se tedy vrátím pěkně na začátek.

Vzhled je ta nejdůležitější věc na světě
Přelétněnte očima titulky libovolného bulvárního serveru. Hned budete mít jasno v tom, kdo se vystavil, obnažil a čtenáři tudíž mohou slintat nad dokonalým tělíčkem a kdo to dělat neměl, protože ukázal celulitidu, kdo zplešatěl, kdo zdědkovatěl, kdo přibral pět kilo a kdo si nechal odsát tuk. (Vím, proč Seznam nemám nastavený jako domovskou stránku, to mi věřte.)

Ne pokaždé tak podbízivě a prvoplánově, zato ale vždy a spolehlivě, svět (=média), nám předkládá nepostradatelnost fyzické přitažlivosti jakožto základního klíče k úspěchu. Lidé, kteří jsou dle našeho soudu oškliví, se nám jeví jako neúspěšní a smutní.

Patrně z toho nelze dělat jen problém moderní společnosti. Ostatně, ideál krásy mělo lidstvo v každé epoše. Ale bylo to někdy takové? Nejsem psycholog ani sociolog a věci vnímám z pohledu laika. Nedokážu dát fudovanou odpověď. Jsem jenom holka s nedokončeným středoškolským vzděláním, co se v tom snaží nalézt nějaký smysl.

Ať tyhle společenské tendence odsuzuji jakkoliv, jejich vlivu můžu utéct jen velmi těžko. Tisíckrát můžu napsat, že krása pro mě není důležitá... a stejně ve výsledku je a lhala bych vám, kdybych tvrdila opak. Říkat, že na vzhledu nezáleží, je lež a můžu se vztekat jak chci a vy také, stejně nám to nebude nic platné. Problém možná bude v definici krásy, ne v kráse samotné.

Na čem stojí sebedůvěra?
Ruku na srdce? Kolikrát jste se cítili sebevědomě díky tomu, co jste dokázali a kolikrát díky vzhledu? Ano, i to pouhé pousmání se do zrcadla typu dnes-mi-to-sluší se počítá. Pro mě je krása spojena s pocitem pohodlí a bezpečí. Třeba to máte jinak, třeba máte sebevědomí vystavěné na poněkud pevnějších základech, než já.

Psala jsem o tom nedávno, ale klidně to zopakuji. Moje sebevědomí ve smyslu spokojenosti s vlastním vzhledem vždycky stálo na tom, že  jsem světu ukazovala svou nejdokonalejší tvář. Tu s make-upem. Nedala jsem sama sobě šanci zvyknout si na sebe bez něj a říct si, že to vlastně není k zahození. Jen o pár řádků výš jsem psala o pohodlí a bezpečí. Teď je čas na příklad.

Když jsme v létě jeli na dovolenou, nevzala jsem si do auta make-up. Celou dobu jsem se kontrolovala, jak moc se mastím, otírala jsem si obličej a když jsme potom zastavili na oběd a já jsem se kontolovala v restauraci na záchodech, málem to se mnou švihlo. Přitažlivě jsem si rozhodně nepřipadala. Natož spokojeně. Jakmile jsem však v dalších dnech našla příležitost "vylepšit se", brala jsem to jako vysvobození. Krása, pohodlí.

Odnaučit se takovém vnímání sebe sama je velmi těžké. Ačkoliv přede mnou zbývá pořádný kus cesty, pokrok jsem určitě udělala. Bez make-upu občas chodím. A taky jezdím do Ostravy. A ukazuji se lidem v tom nejpitomnějším umělém osvětlení, které i z člověka s krásnou zdravou pletí občas dokáže vytvořit zombíka. A hle, žiju. Mám chuť a jde to.

Jak vyšachovat akné z definice krásy
Autorkou této nadmíru šikovné pomůcky je nečekaně Tracy. O co se jedná? Je to jedna všeříkající věta:

"Já jsem krásná, jen akné není."

Zároveň však:

"Akné není moje."

Všimli jste si, že pouze zřídka až téměř vůbec užívám slovní spojení moje akné? Je to tím, že si ho snažím nepřivlastňovat si, ale naopak jej beru jako věc, se kterou nemám nic společného. Distancuji se od něj a nelpím na tom, že "mám akné, a proto jsem taková a taková...".

Já nejsem akné a to zase neurčuje, kdo jsem já. Ať mám na obličeji cokoliv, tím to začíná a končí. Je to prostě akné, nic víc, nic míň. Pod ním jsem to já. Není to věc trvalá, je to něco, co přišlo a zase odejde. Já tu budu pořád. Akné ne.

Tento problém je nadmíru choulostivý a nebudu tvrdit, že jej mám dořešený. Nicméně patří to k základům psychického zotavování se. A daří se mi to. Těším se na vaše myšlenky, tak jako vždycky.