Transformace do reálna: Plzeň

Zdravím vás! Ano, já, jsem tady a rozhodla jsem se opět promluvit k řadám svých věrných. Tudíž vám děkuji, že jste na mě nezanevřeli, protože jak již jsem avizovala na facebooku, někdy to prostě nejde, nejde a nejde.

Ač v období, kdy bylo na blogu ticho po pěšině, zúčastnila jsem se záležitosti velmi blogerské, a to srazu. Za tímto účelem jsem si vyjela do Plzně, která je pro mě díky mému pobytu v Pardubicích (zdráhám se nazývat přebývání v kolejním kamrlíku bydlení), ještě jakž takž slušně dosažitelná.

Poté, co jsem se nemohla zúčastnit předchozího srazu v Praze, jsem už mohla plánům Domči uniknout jen stěží. A kdo by taky utíkal? Je úplně ostudné Domču neznat, protože mi věřte, že jakkoliv na takováhle ňuňu oslovení nejsem, Domča je úžasné zlatíčko a basta.

A tak jsem se mohla seznámit s také s Péťou, Terkou, která až začne blogovat, bude v nás mít jistě své první čtenářky a hned dvěma Klárkami - pro upřesnění Claire a Clarky, která nám udělala krásné fotky (se kterými se můžu doma chlubit).

Nas*aný článek o pardubickém Einsteinu

aneb Jsem nesnášenlivá frigidní intelektuálka

Zdravím, lidi.

Je hrozně fajn mít vlastní blog. Můžete tam dělat, cokoliv vás napadne, psát, co chcete a třeba si zanadávat. Což dneska hodlám udělat, poněvadž jinak mi už nezbývá nic jiného, než mlátit hlavou o zeď. Protože i člověk, který má sluníčkovou profilovou fotku s vyceněným výrazem pozitivního motivátora století, může být občas pekelně nasraný.

A vy mě určitě politujete.

Tentokrát to opravdu nebude žádná vtipná historka. Tohle myslím smrtelně vážně.

Takže od začátku. Asi víte, že jsem nastoupila do pardubického Einsteinu (jestli ten kód neznáte, tak se styďte a napište si to do takového malého okýnka vyhledávání co mám vpravo nahoře. Jistě chápeme, že to dělám jen a jen proto, aby si mě někdo nespojil se jménem mého zaměstnavatele, že jo).

Studentovi každá korunka dobrá. Při třech dnech školy za týden se to dá docela hezky stihnout. A něco pro to přece překousnete, říkáte si. Jenže po třetí směně jsem o tom jaksi začala pochybovat.

Být svůj, být svá

A je to tady. První listopadový článek a s ním i další toulání se myšlenkami. Tak jestli chcete, pojďte se mnou.

Na počátek vám položím jednu otázku: zamýšleli jste se někdy nad těmi frázemi, výrazy, které plují všude kolem vás? To co je vám denně předkládáno, vy to tak nějak automaticky přijímáte, ale už nepřemýšlíte nad tím, co to doopravdy znamená?

Najít za tou kouzelnou formulkou původní smysl sdělení, bývá občas velmi záludné. Ale také zábavné a snad i poučné. A já už to nebudu dál natahovat a předhodím vám jeden konkrétní příklad.

Buďte svá, křičí na nás reklamní poutače. Buďte svá v rytmu dunící hudby, když se v zástupu dalších probíráte novou módní kolekcí. Jenom s námi toho dosáhnete. Dnešní doba vyžaduje originalitu. A my ji prodáme. Vám všem.

S čím se na sobě musím smířit

Pěkný den vám přeji. Po minulém dekadentním článku by to zase chtělo připomenout světu, že mám taky nějakou úroveň, takže tu přicházím s krátkým zamyšlením, jehož podstatou by mělo být jediné...

Nejsem dokonalá.

No to ovšem nikdo z přítomných nečekal.

Nevadí mi, že nejsem bezchybná vyžehlená kráska. Nebo uhlazený a kultivovaný člověk. Že se po většinu času pohybuji s plavností rozjetého parního válce. Že mám trochu zvláštní smysl pro humor, který ne vždy ostatní chápou. Že se často chovám iracionálně a logické uvažování je mi zhruba tak blízké, jako kvantová fyzika a sportovní gymnastika. Že občas trochu piju.

S tím vším se dokážu popasovat a jaksi to akceptovat. Mám to na sobě i zcela egoisticky ráda, protože mě to činí právě tím člověkem, co se vám tu prostřednictvím blogu prezentuje.

Pak jsou tu ovšem i věci, které se přijímají hůře.