Být svůj, být svá

A je to tady. První listopadový článek a s ním i další toulání se myšlenkami. Tak jestli chcete, pojďte se mnou.

Na počátek vám položím jednu otázku: zamýšleli jste se někdy nad těmi frázemi, výrazy, které plují všude kolem vás? To co je vám denně předkládáno, vy to tak nějak automaticky přijímáte, ale už nepřemýšlíte nad tím, co to doopravdy znamená?

Najít za tou kouzelnou formulkou původní smysl sdělení, bývá občas velmi záludné. Ale také zábavné a snad i poučné. A já už to nebudu dál natahovat a předhodím vám jeden konkrétní příklad.

Buďte svá, křičí na nás reklamní poutače. Buďte svá v rytmu dunící hudby, když se v zástupu dalších probíráte novou módní kolekcí. Jenom s námi toho dosáhnete. Dnešní doba vyžaduje originalitu. A my ji prodáme. Vám všem.

Žijte si svůj život. Ale podle našich pravidel. Hlavně se ale neopovažujte pohoršovat.

Svět je plný falešných originálů. Svébytnost je tak nutná k prosazení se, ale kde ji vzít a nekrást? No právě, kámen úrazu, vlastně pořádná skála, spočívá v tom, že ji takový jedinec skutečně přebere.

(Zdroj)

Rádi o sobě prohlašujeme, že jsme praštění, šílení, blázni, nenormální... Ale co to je? Co tím myslíme? V čem spočívá ta definice blázna odlišujícího se od davu? Toužíme po tom být jedineční. Ale co nám tu jedinečnost dá a zaručí, že všechny ty vzletné řeči nebyly jen prázdnými frázemi? Co dává křídla letadlu? (ok, chápu, že tuhle narážku nikdo z vás nemůže pochopit, ale dopřejte mi ji, prosím, coby malou osobní tajnůstkářskou poznámku)

Kde začíná svoboda skutečné, nefalšované originality? Aspoň pro mne tam, kde se přestaneme snažit tím originálem být. Jedinečnost nespočívá v pouhé povrchní touze prezentovat se určitým způsobem. Jedinečnost je náš každodenní způsob života, je obsažena v každé chvilce dne, je tím, jak se cítíme, co děláme, jak reagujeme - pojímá nás celé.

Křeč usilování svobodu bytí nezaručí. Naše originalita vyplyne z toho, jací jsme, nikdy ne naopak. Je naivní myslet si, že když se kupříkladu oblečeme do určitého stylu, bude to determinovat naši osobnost. Ne. Silná, svébytná osobnost si vždycky najde cestu, jak se projevit, a nepotřebuje k tomu žádné rekvizity.

Originalita nepotřebuje velká gesta. Nekřičí na celé kolo. Originální nejsme pro své okolí, ale především sami pro sebe. Nejedná se o prvoplánové předvádění se, ale o náš niterný způsob života. Pokud dosáhneme tohoto, zbytek  se už dostaví automaticky sám.

Dokud to nebudeme myslet vážně, sví nebudeme. Není to o fasádě, ale o vnitřku. Je těžší být skutečnou osobností, než vyšpuleným facebookovým blázínkem. Ale stojí to za to.

Kde spatřuji svou jedinečnost já? Chci podotknout, že se skutečně jedná o způsob, jakým sebe samu vidím. Není to jen v tom, že prostě ráda chodím v sukni, což už vám samo o sobě zaručí, že na toto téma vám bude adresována spousta narážek. Ne, nejsou to dokonce ani vlasy, na čem je vystavěna jedinečnost mé osobnosti. (Dnes jsem nějaká skromná, že ano.)

Jedinečnost je spousta věcí dohromady - sukně, vlasy atd., to všechno je jenom vnější projev, který by neznamenal absolutně nic bez mého vnitřního života. Myslím, že v současnosti zažívám úžasné sebenaplnění. Období, které mne nutí být daleko samostatnější, než kdy dříve.

Mám školu, mám práci (tak hrdě tomu říkám), mám lidi, se kterýma se stýkám (Na slovo přátelé přece jen bývám opatrná. Nejsem člověk, který rozdává veškerou důvěru na potkání.) Cítím, že před sebou mám úkol, který mi dává smysl. Naučila jsem se neutíkat.

Ale nejde jen o tyto "důležité" věci. Smysl své existence stejně tak spatřuji v každodenních drobnostech, událostech běžného života. Ve způsobu, jakým se podívám na náhodného kolemjdoucího. V dětské dychtivosti, se kterou hltám cesty vlakem. V prostém pocitu sounáležitosti s některými lidmi. A jak se na jiné, co se mi nezdají, ušklíbám. I v tom, s jakým dravým požitkem se každý večer na koleji živím svými zamilovanými kaiserkami. Ve čmáranicích na okrajích stránek. V trochu jedovatém smyslu pro humor. Ve sklopení očí, když se najednou bojím cokoliv říct. V samomluvě. V třesoucích se rukou, v bušení srdce.

Uvědomuji si, že takhle žiju. Zrcadlím se v každé z těchto maličkostí. A každý tento střípek je dílkem velkého obrazu. A to jsem prosím já. Takovou, jakou mne vidíte.

V důsledku toho se skutečně cítím jako originální člověk. Svá. A co jiného, kdo jiný by mi tento pocit dal, než právě jen a jen já sama?

A víte, co nejkrásnější pocit? Potkat člověka, ze kterého svým způsobem vytušíte, že si svou osobnost uvědomuje podobně, jako vy sami. Setkání s člověkem, který má co říct, je jedna z nejvíce naplňujících věcí v životě.

A tímto končím, protože za okny vědecké knihovny v Hradci Králové se už šeří, a já musím běžet dolů a říct si o knížky, která jsem si nechala vyhledat ve skladu. Ve zbytcích světla se budu kochat Gočárovou genialitou a potom pojedu do Pardubic a budu viset na tyči v nějaké té trojce a u toho si říkat - tak tohle jsem já.

A tohle je konec. Co je svébytnost podle vás? Cítíte se jedinečně? Svěřte se mi svými myšlenkami.