pondělí 8. prosince 2014

Transformace do reálna: Plzeň

Zdravím vás! Ano, já, jsem tady a rozhodla jsem se opět promluvit k řadám svých věrných. Tudíž vám děkuji, že jste na mě nezanevřeli, protože jak již jsem avizovala na facebooku, někdy to prostě nejde, nejde a nejde.

Ač v období, kdy bylo na blogu ticho po pěšině, zúčastnila jsem se záležitosti velmi blogerské, a to srazu. Za tímto účelem jsem si vyjela do Plzně, která je pro mě díky mému pobytu v Pardubicích (zdráhám se nazývat přebývání v kolejním kamrlíku bydlení), ještě jakž takž slušně dosažitelná.

Poté, co jsem se nemohla zúčastnit předchozího srazu v Praze, jsem už mohla plánům Domči uniknout jen stěží. A kdo by taky utíkal? Je úplně ostudné Domču neznat, protože mi věřte, že jakkoliv na takováhle ňuňu oslovení nejsem, Domča je úžasné zlatíčko a basta.

A tak jsem se mohla seznámit s také s Péťou, Terkou, která až začne blogovat, bude v nás mít jistě své první čtenářky a hned dvěma Klárkami - pro upřesnění Claire a Clarky, která nám udělala krásné fotky (se kterými se můžu doma chlubit).

Poněvadž jsem díky vlivu svého nového životního stylu otrkaná, zocelená a nečekaně schopná, zvládla jsem se i v ranní hodině v příčetném stavu dopravit na nádraží, nasednout do správného vlaku a vystoupit v Plzni, což poukazuje na skutečnost, že možná doopravdy dospívám. Ne, to byl vtip. Haha.

Toto naše setkání bych shrnula jako skvělý oddechový den plný dárečkování, procházení se po vánočních trzích, popíjení kávy (a drobných krádeží hrnečků). No a samozřejmě turné po obchodech, kde jsem ovšem spíše hltala očima... a pro oči to byla pastva.



Stačí se dotknout a splní se vám přání? Dobrá, andílkovi věřím.

Výhled na Plzeň z výšky

Souhlasím s Claire, tahle fotka je hustě hustá a každý to musí uznat. (Také podotýkám, že Péťu neuvidíte, poněvadž je to velmi záhadné děvče, a dokonce i na této fotce se zvládla nádherně maskovat!)
No a teď je načase vysvětlit ten záhadný nadpis. Co tím básník myslel?

Při podobných příležitostech si zcela jasně uvědomuji setkání dvou světů, dvou různých rovin, ve kterých existuji. Můj skutečný život a ten blogový. Pochopitelně, že to, co tady píšu je pravda a vychází to z naprosto reálného základu, stále to však je poněkud odlišná dimenze.

A tak se stane, že se to, co z počátku ani nebylo myšleno vážně, se stále více proplétá s mým každodenním životem. Kdyby totiž nebylo blogu, asi bych ani neskončila v Pardubicích (i když o tom možná už ani sama neví, jistým způsobem to nadhodila Zdeňka v komentářích). V důsledku toho si můžu sedět na pokoji na bloku A a psát článek o plzeňském srazu.

V takovou chvíli si člověk (Markéta), uvědomí, že skutečně něco tvoří. Že ta činnost má prakticky hmatatelné důsledky, ovlivňuje jej v jeho existenci, že to není jen holé plácání a má to jakýsi smysl.

Blog se tak stal už natrvalo součástí mé osoby a i když zrovna z nějakého (potrefeného) důvodu nepřispívám, tak tu informaci o tom, že jej mám, v sobě trvale nosím... no a jsem na něj pyšná jako na své dítě.

Nezbývá, než si přát takových pozitivních blogově-životních interakcí co nejvíce. Tímto dnešní krátké povídání končím a už se těším na shledávání se s vámi u dalších článků.

4 komentáře:

  1. Joo, ta fotka je hustě hustá! Věřím, že to nebylo poslední setkání, a tím pádem se těším na další ;-)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...