úterý 29. dubna 2014

Já + Pleťový krém: Jak se vyvíjel náš vztah

Pěkný den přeji. Myslím, že ve skromných dějinách mé kopečkárny ještě žádný článek neměl tolik propagace. Slíbila jsem napsat něco o krému, který jsem si objednala od alchymistky Míši. Ovšem nejen to. Při této příležitosti bych také ráda shrnula svou krémovou minulost a jaké postoje jsem k tomuto nezbytnému patlátku postupem času zaujímala.

Začněme někde na počátku mé puberty. Tehdy se mi začala mastit pleť, tvořit pupence - no prostě, jak nečekané, že ano. Začala jsem používat první "péči". Tuším, že to bylo ještě před čisticím gelem z Avonu - moje hluboké kosmetické prvopočátky. Ten krém mi koupila maminka. Garnier Pure. Krém to byl stejně modrý, jako ta tuba a dodnes si pamatuji jeho vůni. Stálo na něm cosi o jílu a jak perfektně matuje. Tenkrát jsem nějak moc neřešila, proč ho vlastně používám. A nemyslím si, že měl nějaký valný efekt.

sobota 26. dubna 2014

Vyhlašuji výběrové řízení na pudr

Na vědomost se dává lidstvu veškerému v blogosféře se vyskytujícímu, že já, Markéta, jediná svrchovaná vládkyně Teček a kopečků, hledati jsem se rozhodla nový dvorní pudr.

Dobrá tedy. Historie mnou užívaných pudrů není velmi bohatá. Vlastně se jedná o pudry všehovšudy dva. První pudr, který jsem kdy použila, byl těžká váha. Známý Dermacol Acnecover. A právě k němu jsem se víceméně ze zoufalství vrátila při zhoršení stavu pleti, po období, kdy jsem používala Rimmel Stay Matte.

Dermacol vážně kryje skvěle. Jenže má tu nepříjemnou vlastnost, že oxiduje do oranžova, což opravdu není mnou preferovaný odstín.

Kdybyste měli zkušnosti/ věděli o pudru, který hezky zmatní a aspoň trochu kryje (to hlavní má přecei jen na starost dvojka make-up+korektor), určitě mi dejte vědět, budu vám velmi vděčná.

pátek 25. dubna 2014

Akné aktuality: Vysychám?

 ...2 měsíce bez antibiotik

Ahoj děcka! Hlásím se vám s rancem aktualit ze života mé pleti. Možná jste si všimli, že tu takový článek neobvykle dlouho nebyl. Důvod je ten, že oproti předchozím návštěvám (nejprve po třech a poté po čtyřech týdnech), jsem to tentokrát protáhla na nějakých šest týdnů (nechce se mi to počítat). Úspěch, ne?

Znamená to však i delší období, které je třeba napěchovat do přehledu. A já jsem to už všechno zapomněla, fňuk!

Návštěva u paní doktorky byla rychlá a milá. Se stavem mé pleti je velmi spokojená (já taky!). Dál budu používat Eclaran a dozobu poslední plato Acnevacu.

Pokud mám popsat stav své pleti, krátce jen zrekapituluji to, co již bylo řečeno v nedávném článku. Mezi Voldemorty vcelku klidná, semtam nějaký pupínek, nic brutálního. V inkriminované dny zvýšený výskyt bouliček v oblasti brady, kolem pusy, na tvářích kolem nosu. Celkově jsem se stavem pleti velmi spokojená.

úterý 22. dubna 2014

Sebeúcta jako základ

Krásný den vám přeji. V tomto článku bych ráda do jisté míry navázala na ne tak dávný článek o sebekritice. Dnes se však bude o více, než cokoliv jiného, jednat o volný myšlenkový proud bez předem daného konceptu. Kam mě to tedy nakonec zavedlo?

Když si vzpomenu na to, čím jsem si prošla, nepřestávám žasnout. A i přesto, že jsem měla fáze, na které zrovna pyšná nejsem, tak upřímně - obdivuji se. Za všechno, co jsem nakonec zvládla, za to, jak jsem prošla svým nejtěžším životním obdobím. Ale nechme toho tklivého dramatického úvodu. On je totiž čas na... tklivý dramatický článek. A bude v něm hodně takových těch... teček.

Velmi dobře si vybavuji, jak jsem jednoho dne šla s maminkou pro něco do obchodu. Neměla jsem tenkrát na sobě make-up a hrozně moc jsem tam nechtěla. Už první pokus, kdy mi mamka pochválila, jak pěkně mi pasuje šátek k bundičce, šereně selhal. Byla to přesně ta odpověď ve smyslu, že tenhle ksicht už nic nezachrání. Na veškeré pokusy o konverzaci jsem odpovídala zarytým mlčením. Nakonec to mamka vzdala a mlčely jsem tam a zpátky.

Já jsem byla zlomená, hluboce nešťastná a rozlítostněná. Nepamatuji si, co přesně mi mamka tenkrát nakonec řekla. Ale tato slova se mi zaryla do paměti: "Možná kdyby si měla nějakou sebeúctu..."

sobota 19. dubna 2014

Tož tu máte těch 50 faktů

Zdravím. Bylo nebylo, za dávných časů kasala jsem se u Zdenule, že sepíšu svých vlastních 50 faktů... o sobě. A já sliby plním a věřím, že jste na tyto zásadní informace celí nažhavení, i když přicházím se zpožděním hodným Českých drah.

Tento článek rovněž bude možná nadlouho poslední příčetnou věcí, kterou v současném stavu zvládnu zkomponovat. Protože věřte mi, že olomoučtí vtipálci mi se svou pozvánkou k přijímačkám pořádně nabourali plány. Vlastně z nich zbyla jen hromádka pomačkaného šrotu.

Dost už ovšem bylo hodnocení mé současné situace, níže se toho o mně dozvíte ještě požehnaně. Tak tedy s chutí do toho!

Na nic tedy nečekejme a s chutí do toho!

0. Ano, mám i nultý fakt! Nemám ráda tagy. Tedy za předpokladu, že je to něčím blogu každý třetí článek. Nejzásadnější informací plynoucí z těchto výlevů je fakt, že daný člověk vůbec nemá fantazii, ale patrně je zdatný ve vyplňování formulářů.

Jednou za čas je to ovšem vítaný způsob, jak se o vaší (oblíbené) autorce dozvědět něco bližšího. Myslím, že už mě sice znáte zvenku i zevnitř báječně, ale proč to nepodpořit několika náhodnými informacemi?

středa 16. dubna 2014

Učím se rozumět

Krásný den přeji... Dnes bych se chtěla aspoň krátce opět věnovat tématu spjatému zejména se svou pletí. Jistě mi dáte za pravdu, že snad nejvíce frustrující je, když neznáte příčinu, proč se tohle děje zrovna vám. Pochopitelně že já o chci o tomto mluvit především v souvislosti s akné, může se však jednat o jakýkoliv jiný neduh.

Pátrání po příčinách bývá zdlouhavé a výsledky nejisté. Například já, a to mi věřte, bych si teď opravdu Gynex znova nevzala, abych zjistila, jestli to opravdu nebylo po něm. Děkuji pěkně. Ale zato dokážu vycítit, jak moje tělo reaguje. O tom, že mi Gynex nesedl, není pochyb. Na mou hormonální hladinu působil zhruba tak, jako když do lehce zvlněného rybníka hodíte pořádný šutrák. Žbluuuňk!

Takže co se mých hormonů týče, máme se teď spolu báječně. Pro ty z vás, kdo si potrpí na statistiky, během uplynulých pěti měsíců (už tolik!), co jsem Gynex vysadila, se mi nejen cyklus prodloužil (a efekt je to dle všeho trvalý), ale hlavně dokážu vycítit změny (přeloženo: kdy přijde Voldemort - více než trefný termín youtuberky bubz, kdybyste právě  začali pochybovat o mém duševním zdraví).

neděle 13. dubna 2014

Na drobnostech záleží aneb Opět o vlasech

Zdravím vás u dnešního článku. Jak je vidět, usoudila jsem, že je opět čas na můj další vlasový výlev. Jen těžko vám mohlo uniknout, že jsem majitelkou velikánské vlnité hřívy, že ji mám ráda a prostě v téhle oblasti trpím trochu narcisistickými sklony. Takže jistě chápete, že o vlasech toho z mé strany nikdy nemůže být řečeno dost.

O své péči o vlasy jsem vám psala první a také poslední článek na podzim. Co se od té doby změnilo? Nic a všechno. Kosmetiku a pomůcky používám pořád stejné. Otázkou je ovšem jak. Ono se totiž dá různými postupy docílit různých výsledků a je na každém z nás, aby našel to, co pro něj funguje nejlépe.

Proto prosím přijměte tento malý update. Pokud jsou vaše vlasy náhodou podobné těm mým, možná zde najdete něco užitečného. A možná budete mít potřebu sdělit mi, jak to zase děláte vy. Pokud patříte mezi lidi plochovlasé, berte to jako malou exkurzi do jiného světa. Již teď vám mohu slíbit exkluzivní foto svých zasucha rozčesaných vlasů!

čtvrtek 10. dubna 2014

Léky nejsou kosmetika

... aneb Přátelé, přestaňme s tou šmelinou


Pěkně zdravím, mé vážené a milé obecenstvo. Čas do maturity se kvapem krátí a dnes, kdy jsem se konečně odvážila spočítat, kolik přesně to činí, jsem poprvé krutě pohlédla pravdě do očí. Jistě chápete, že v poněkud vypjatější atmosféře vás nemůžu svými moudry krmit v pravidelných, výživných dávkách.

Ovšem jedna z věcí, které mě na mně samé rozčilují, je moje schopnost si pro všechno vybudovat návyky, pevná pravidla, od kterých se odchyluji zhruba s takovou lehkostí, s jakou by strojvůdce strhnul mašinu před neopatrným chodcem přecházejícím koleje (promiňte mi to lehce morbidní přirovnání, budiž to vyváženo jeho absolutní pravdivostí). Takže si říkám, že trocha spontánnosti mi jen prospěje, ačkoliv v rozumných mezích, protože vás, svých čtenářů si přece jen vážím natolik, že by mě ani nenapadlo vás šidit.

Avšak dost bylo vykecávání se. Cílem dnešního článku je podělit se s vámi o jeden můj drobný postřeh, skutečnost, že mě to vytáčí, je neškodná v porovnání s tím, jak může být tato činnost nebezpečná.

Jedná se mi o léky. A o to, jak je na ně nahlíženo a jak je s nimi zacházeno. I mně byla v mém poněkud hrbolatějším období učiněna nabídka, zda bych nechtěla sehnat přes kamarádku mé kamarádky tabletky na akné. Prý to bylo úplně úžasné, zabralo to - říkala to něčí sestra, která si toto léčivo nemůže vynachválit.

neděle 6. dubna 2014

Blesková smrt

... aneb jak jsem zavraždila opar ve dvanácti hodinách

Krásný den přeji, moji milí. Doufám, že jsem vás svým předchozím výlevem moc nevyděsila. Každopádně pracuji na tom, abych mohla v budoucno napsat článek o focení s trochu větším nadhledem.

Ale teď už k věci. Pokud náhodou občas nahlédnete, co že to vyvádím na twitteru, mohli jste zaregistrovat, že v předvečer focení, tj. v úterý, se na mém účtu strhla panika. Hysterčení v přímém přenosu. Důvod? Průměrně inteligentní foxteriér (nesmrtelná hláška našeho matikáře), z podnadpisu odhalí, o co se jednalo.

Kolem deváté hodiny večerní začalo být jedno místečko na mém spodním rtu podezřele drsné a pomalu nabývalo monstrózních rozměrů. Při pohledu do zrcadla to se mnou málem švihlo. Na rtíku se mi již začala rýsovat nenáviděná struktura, ve které vyvstávaly zárodky puchýřků.

Co v takové situaci začít dělat? Rozhodla jsem se pro vyváženou kombinaci hysterických nadávek a slz nad fotkami předem odsouzenými k zániku. Poté jsem chvíli chaoticky hledala na Googlu a vzývala všechna božstva, abych se probudila z tohohle děsivého snu. Mít opar dvanáct hodin před focením? To je přece jen příliš kruté!

čtvrtek 3. dubna 2014

Krátké večerní povídání aneb Jsem blázen

Jak jste si všimli, na chvilku jsem se odmlčela, aspoň mi přišlo, jako by uběhlo milion let, i když to ve skutečnosti tak není a na regulérní článek je času dost. Ne, že by mi došla slova. Nadávám pořád docela dobře. Byla to chuť. Téměř dvanáctihodinové focení na maturitní tablo mě vysálo. Považuji jej za jednu z nejhorších životních zkušeností, co jsem vůbec neměla. Nic mi nesedlo, cítila jsem se nepohodlně, zranitelně, nervózně, nešťastně, s pocitem, který je mi tak dobře známý: "Vůbec sem nepatřím."

Jedna věc bylo věčné čekání v zakouřeném ateliéru, který nám všem zabarvil oči do ruda. No ale tím hlavním bylo focení samotné. Fotograf poznal sotva mě uviděl, jak nervózní jsem. Je to reakce, kterou nemůžu ovlivnit. Třepu se a všechny svaly mi cukají. Na něco jako nenucená přirozenost můžu rovnou zapomenout. Navíc s tím děsivým make-upem. Chápu, pro fotky možná musí být. Ale s hnusnými stíny pod očima a tlustou vrstvou make-upu jsem se cítila strašlivě. Přemáhala jsem chuť utéct a bylo to jako poprava.

úterý 1. dubna 2014

Ach ta sebekritika!

Pěkně vás zdravím u nového příspěvku. Proč nezačít ten duben trochu zostra, kriticky, řekla jsem si. Chci kritizovat sebekritiku, abych byla přesná. Jedná se o věc, která je v našich životech naprosto běžným standardem a lidi, kteří se snad náhodou vymykají, mnohdy dostávají nehezká přídavná jména.

Já sama tohle ve svém okolí vídám a slýchám pěkně často a docela mě to vytáčí. O co přesně jde? Představte si situaci, kdy někoho pochválíte, jak mu to sluší. Dostalo se vám někdy odpovědi typu "Když myslíš..." nebo "Ani ne..." nebo "Sice to není pravda, ale dík" popřípadě dokonce "Ty moje špeky/ ten můj ksicht už stejně nic nezachrání"? Nebo jste dokonce takhle někdy odpověděli sami?

Jak se mohlo stát běžnou součástí našich životů, že se neustále shazujeme? Proč má každý potřebu sdělovat světu, že mu to vůbec nesluší, když mu někdo tvrdí opak? Zamysleli jste se někdy nad tím? Já sama tyhle zamindrákované průpovídky nevedu a nikdy jsem k nim sklon neměla, vyjma možná dvouměsíčního období, kdy byla moje situace aspoň trochu pochopitelná, přesto mě to k takovým řečem ještě pořád neospravedlňovalo. Troufám si tvrdit, že spousta lidí - tedy žen, abych byla přesná - které odpovídají na pochvaly sebekriticky, takové věci jako já řešit nemuselo.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...