neděle 14. srpna 2016

O archeologii a odvaze vypadat blbě

Kdyby se mě náhodou někdo z pozůstalého čtenářstva otázal, jak se vlastně mám, odpověděla bych, že vždy nejlépe. Na otázky, proč už tady nebloguji, ještě pořád musím čas od času poskytovat odpovědi. (Ostatně, občas bloguji jinde). Odpovídám, že lpět na tom, co bylo před dvěma lety, je bezúčelné. Navzdory tomu, že mé fotky na blogu jsou již taky nějaký ten pátek staré, nezabraňuje to -pořád, zase, opět, neustále- některým jedincům radit mi, co provést s mým obličejem a soucitně mlasknout nad tak očividně ztraceným případem, jako jsem já. (S čímž ovšem musím počítat, když už jednou tenhle blog mám, že ano).

Pojďme se ale věnovat tomu, jak můžu žít s tím, jak vypadám.
Věci se mají tak, že přesně takhle:

středa 3. února 2016

Skorovýroční článek

Kdo je teď  Markéta?

Je to takový ostych. Člověk ani pořádně neví, jak začít. Přemýšlení nad tím, jak jsem vlastně měla ve zvyku formátovat články, se snoubí s velmi opodstatněnou myšlenkou, zda ještě mám nějaké čtenáře, kteří si pamatují na doby, kdy tento blog pro mne byl vším. Dodnes ho považuji za místo, které mi připomíná jedenu velkou vybojovanou životní bitvu, avšak nechci, aby se z něj stal jen neživotný pomník k uspokojení mé vlastní ješitnosti. Pokud mi přijde na facebookovou stránku dotaz, jenž považuji za opodstatněný, odpovím na něj dle nejlepšího svědomí. Stejně tak zde nic nemažu a zanechávám blog ve stejném stavu a se stejným bordýlkem všude kolem, jako by to byl byt, ze kterého jsem jen na chvilku odešla.

A tak mi náhodného únorového odpoledne přišla velmi milá a účelná myšlenka opět se zde po roce aspoň mihnout. Pokud to někoho bude zajímat, potěší mne to. Ale i kdyby ne, tak trochu to považuji i za povinnost vůči sobě.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...