aneb Jsem nesnášenlivá frigidní intelektuálka
Zdravím, lidi.Je hrozně fajn mít vlastní blog. Můžete tam dělat, cokoliv vás napadne, psát, co chcete a třeba si zanadávat. Což dneska hodlám udělat, poněvadž jinak mi už nezbývá nic jiného, než mlátit hlavou o zeď. Protože i člověk, který má sluníčkovou profilovou fotku s vyceněným výrazem pozitivního motivátora století, může být občas pekelně nasraný.
A vy mě určitě politujete.
Tentokrát to opravdu nebude žádná vtipná historka. Tohle myslím smrtelně vážně.
Takže od začátku. Asi víte, že jsem nastoupila do pardubického Einsteinu (jestli ten kód neznáte, tak se styďte a napište si to do takového malého okýnka vyhledávání co mám vpravo nahoře. Jistě chápeme, že to dělám jen a jen proto, aby si mě někdo nespojil se jménem mého zaměstnavatele, že jo).
Studentovi každá korunka dobrá. Při třech dnech školy za týden se to dá docela hezky stihnout. A něco pro to přece překousnete, říkáte si. Jenže po třetí směně jsem o tom jaksi začala pochybovat.