neděle 14. srpna 2016

O archeologii a odvaze vypadat blbě

Kdyby se mě náhodou někdo z pozůstalého čtenářstva otázal, jak se vlastně mám, odpověděla bych, že vždy nejlépe. Na otázky, proč už tady nebloguji, ještě pořád musím čas od času poskytovat odpovědi. (Ostatně, občas bloguji jinde). Odpovídám, že lpět na tom, co bylo před dvěma lety, je bezúčelné. Navzdory tomu, že mé fotky na blogu jsou již taky nějaký ten pátek staré, nezabraňuje to -pořád, zase, opět, neustále- některým jedincům radit mi, co provést s mým obličejem a soucitně mlasknout nad tak očividně ztraceným případem, jako jsem já. (S čímž ovšem musím počítat, když už jednou tenhle blog mám, že ano).

Pojďme se ale věnovat tomu, jak můžu žít s tím, jak vypadám.
Věci se mají tak, že přesně takhle:

středa 3. února 2016

Skorovýroční článek

Kdo je teď  Markéta?

Je to takový ostych. Člověk ani pořádně neví, jak začít. Přemýšlení nad tím, jak jsem vlastně měla ve zvyku formátovat články, se snoubí s velmi opodstatněnou myšlenkou, zda ještě mám nějaké čtenáře, kteří si pamatují na doby, kdy tento blog pro mne byl vším. Dodnes ho považuji za místo, které mi připomíná jedenu velkou vybojovanou životní bitvu, avšak nechci, aby se z něj stal jen neživotný pomník k uspokojení mé vlastní ješitnosti. Pokud mi přijde na facebookovou stránku dotaz, jenž považuji za opodstatněný, odpovím na něj dle nejlepšího svědomí. Stejně tak zde nic nemažu a zanechávám blog ve stejném stavu a se stejným bordýlkem všude kolem, jako by to byl byt, ze kterého jsem jen na chvilku odešla.

A tak mi náhodného únorového odpoledne přišla velmi milá a účelná myšlenka opět se zde po roce aspoň mihnout. Pokud to někoho bude zajímat, potěší mne to. Ale i kdyby ne, tak trochu to považuji i za povinnost vůči sobě.

neděle 15. února 2015

Zase o krok dál (+ foto)

Moc vás zdravím. Jsem taková ta velkovlasá Markéta s nekorektním humorem, pokud byste náhodou měli problémy s pamětí. Neaktivitu poslední doby svádím tentokrát na zkouškové období, které, jak už jsem se nezapomněla pochlubit na facebooku, je už pro mě u konce.

Jenom bych s vámi ráda pokecala na téma, co nového. Ok, tohle je trochu monolog, takže se mě pokuste překřičet a přihlaste se o slovo v komentářích.

Jak jsem přežila? Myslím, že v rámci možností velmi dobře. Přestože jsem spokojená prakticky od začátku pardubického dobrodružství, musím přiznat, že období zhruba posledních dvou měsíců minulého roku pro mě bylo v jistých ohledech dekadentní.

Zkouškové období mě však obohatilo nejen o první kredity, ale přineslo i mnoho dalších krásných věcí, díky kterým si teď připadám skutečně bohatá (ne v tom materiálním slova smyslu... bohužel) a šťastná.

středa 7. ledna 2015

Důvěra

Zdravím vás, děti. Přišel opět čas vyventilovat vnitřní pocity a pospojovat střípky myšlenek do vět. Jestli máte odvahu, můžete pokračovat dál.

Vždycky jsem byla samotář. Stranou lidí. Proč? Protože je to moje povaha? Je to tak jednoduché, že jsem prostě ráda sama a stranou, vždyť to je jasné? Ano? Je to pohodlné a svým způsobem to poskytuje útěchu, žít v takovém přesvědčení.

Jenže problém nastane, když si konečně připustíte, že je to něco falešného. Něco špatně. Jedno vám povím. Nikdo nechce být sám. A jestli vám něco takového tvrdí… jestli sobě něco takového tvrdí – tak prostě kecá.

„Osamělí“ lidé jsou jen zkrátka náročnější na společnost. Nespokojí se jen tak s nikým. A přijde jim zbytečné a bezpředmětné pouštět takové lidi do svého života.

Celou tu dobu jsem to tak dělala. Hrála sama za sebe.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...