čtvrtek 6. listopadu 2014

Nas*aný článek o pardubickém Einsteinu

aneb Jsem nesnášenlivá frigidní intelektuálka

Zdravím, lidi.

Je hrozně fajn mít vlastní blog. Můžete tam dělat, cokoliv vás napadne, psát, co chcete a třeba si zanadávat. Což dneska hodlám udělat, poněvadž jinak mi už nezbývá nic jiného, než mlátit hlavou o zeď. Protože i člověk, který má sluníčkovou profilovou fotku s vyceněným výrazem pozitivního motivátora století, může být občas pekelně nasraný.

A vy mě určitě politujete.

Tentokrát to opravdu nebude žádná vtipná historka. Tohle myslím smrtelně vážně.

Takže od začátku. Asi víte, že jsem nastoupila do pardubického Einsteinu (jestli ten kód neznáte, tak se styďte a napište si to do takového malého okýnka vyhledávání co mám vpravo nahoře. Jistě chápeme, že to dělám jen a jen proto, aby si mě někdo nespojil se jménem mého zaměstnavatele, že jo).

Studentovi každá korunka dobrá. Při třech dnech školy za týden se to dá docela hezky stihnout. A něco pro to přece překousnete, říkáte si. Jenže po třetí směně jsem o tom jaksi začala pochybovat.

Zpočátku mi to tam přišlo docela fajne. To když ještě nikoho moc neznáte, objevíte se tam dopoledne na pár hodin a pak bye. Možná vám vaše nové kolegyně přijdou poněkud těžkopádnější. Ale aspoň vás nebuzerují, takže pohoda.

Jenže potom [jímavá hudba, hlas mi zeslábne a na konci se láme] přišla odpolední směna od třetí do půl desáté. Prý do půl desáté.

Že proudí davy lidí, to je vám jedno. Zádrhele zvládnete, pitomé pětaosmdesátikorunové stravenky taky vynásobíte, naučíte se odseknout si zaseknutý pokladní pás, dýška se sypou, dokážete zavolat na pokladnu kolegyni, i když u toho tipujete, jak se ta ženská vlastně jmenuje, i ta kasa na konci nakonec sedí. Jenže, jenže...

Už se takhle blíží zavíračka. Stojím si na informacích, zákazníci se objevují po jednom, s drobnými nákupy. No stress, vybaluju si u toho cigarety, občas tančím na nějakou písničku, která se mi líbí. Odpoledne mi celou tu dobu za zády přecházel sekuriťák, vypadal dost přísně a já jsem měla podezření, že se na mě křivě dívá, jestli si náhodou nesypu dýška do kapsy (nesypu).

Teď se za mnou přiloudá a zavede rozhovor. Jakože jaké mám krásné vlasy, odkud že jsem, že mám jiný přízvuk, co studuju a co za pití bych si vybrala z nabídky alkoholu na infu.
"A pivo pijete?"
"No samozřejmě," září mi oči, "na pivo chodím s klukama."
Musím vysvětlit, proč s klukama.

Ještě pořád si myslím, že je to docela v klidu. Peklo nastává ve chvíli, kdy konečně zavřeme. Mám prý s jistou kolegyní uklidit. Dotyčná vypadá jako vysloužilá sexuální pracovnice, pod očima má pandí kruhy z černých stínů, mrká umělými řasami s kamínky.

Objeví se jeden mladík z řad zaměstnanců, prý jestli s nimi jdeme chlastat, my jako že ne, kolegyně že prý jenom půjdeme s nimi postát ven.

Tam se mi teprve naskytne ten pravý obrázek. To, co se děje, když je manažerka pryč, a já ji vážně začínám litovat.

Rozumějte. Nejsem útlocitná a přejemnělá. Jsem často sprostá, docela piju a do geniality mám taky daleko. Ale v porovnání s tímhle mám sakra úroveň.

Jedenáct slov z deseti v každé větě je sprostých. Vidím tu tupost v ksichtech. To jak se projevují, pardon, to je lidská sběř. Postávají venku na rampě, kouří, řvou smíchy nad přízemními vtipy a řekněme, že ani bez jiných hlasitých projevů jistých biologických procesů ve střevech se to neobejde.

Nemám nic proti tomu, když se lidi baví. Ale tohle překračuje veškeré meze. Nedělám si iluze. I ve Frýdlantu kolegyně nějaké to ostřejší slovo občas prohodily. Ale nemluvily jako kanál.

Nerozumějte špatně. Neuráží mě sprosťárny samotné. Ale to, čeho jsou projevem. Což je v tomto případě jasné a nic pěkného za tím není.

V té chvíli to na mě poprvé doléhá. Jsem tady docela špatně.

Po půl hodině konečně jdeme uklízet. Čekám, až se do kbelíku napustí voda. Teče pomalu, kyblík je velký a já si zoufám, že to bude trvat deset tisíc let, než to bude plné.

V té chvíli se objeví poprvé. Štíhlý, vysoký, hnědovlasý. Zajímá se o mně, co jsem zač, kolik mi je. Už od začátku se nade mě naklání.


"Jak se jmenuješ?" odhrne mi vlasy z jmenovky, což je poprvé, kdy naruší můj osobní prostor.
"Jo Markétka..."

Vytíráme, on se kolem pořád motá, vykládá jak mám krásné vlasy a oči... no jak já mám krásné oči (aspoň má vkus, hovado), pokaždé se dotkne, snaží se na mě obejmout, chytit za ruku, vzít na procházku mezi regály, vykládá mi, jak nekouše a jestli se ho bojím a že je dokonalý muž, je sám, nekouří a nepije.

To jsi na špatné adrese, protože já chlastám a zrovna ty jsi docela dobrý důvod, proč se ožrat.

Tady už to začíná být sakra špatně. Unikám z jeho dosahu, házím ignora, šokovaná, že si někdo něco takového vůbec může dovolit, nedokážu ho ani pořádně odeslat do patřičných míst. Když za mnou dolízá do kumbálu s úklidovými prostředky, připadá mi to jako největší klišé a špatný vtip.

Vedoucí vykládá o tom, jak bývali druhým nejlepším Einsteinem v ČR. A jak se kolektiv roztrhal. Myslím, že obě vnímáme tu samou destrukci.

Kolega brigádník ošmatlávač začne vykládat, jak blízko nedávno znásilnili dvě holky. Když konečně vypadnu ven, vysvětlím mu, že s ním opravdu nikam nejdu a vydám se na opačnou stranu na mhd, umírám na vylidněné periferii strachy. Je už vážně pozdě, skoro půl jedenácté.

Jediné, co u sebe mám, jsou klíče v pěsti. Hrozně mě rozčiluje, jak se zvuk mých kroků rozléhá a odráží od betonových stěn. Naštěstí trolejbus přijede za tři minuty, já jsem šťastná, obzvlášť proto, že vážně netuším, čím bych jela, kdybych tady tenhle nestihla.

Sice při té příležitosti zjistím, že mi ten předtím vypršela lítačka, takže dopravnímu podniku rázem dlužím třináct korun (gratulace, Markéto), ale jsem ráda, že unikám. Konečně jsem v kampusu, studentská středa v plném proudu, ožralé hloučky a já se cítím tak důvěrně doma.

Procházím kolem kolejbáby, která chtěla den předtím na mě a mé dva kolegy po našem návratu z hospody (dobrá, hospod) volat sekuriťáky, protože tvrzení hochů, že bydlí na stejné koleji jako já, jen o patro výš, vážně ztroskotala. Tohle naše posezení najednou v mých vzpomínkách vyhlíží velmi kultivovaně. Popřeju kolejbábě dobrý večer. Dotyčná si pravděpodobně myslí, že se klátím z dalšího tahu.

Jenže fakt je, že někteří lidé prostě jsou slušní.

Jsem nesmírně ráda, když se konečně dotáhnu na pokoj a můžu to na spolubydlící všechno vyklopit.

Jsem znechucená a je to úplně jiný druh znechucení, než jsem občas zažívala ve Frýdlantě (Zdravím krutopřísnou Vendy). To byla brnkačka. Možná jsem byla tak trochu za brigádníka blbce, ale aspoň jsem byla v klidu. Tady jsem pro změnu opravdový prodavač specialista (wow, další dávku potlesku prosím), chválí mě (to potěší, když nového zaměstnance vůbec nemusíte zaučovat) a kasa mi sedí. Ale jinak je to bída.

Nemyslím si o sobě, že jsem namyšlená a povýšenecká. Chraň bůh, abych soudila lidi podle toho, jakou vystudovali školu a jestli sedí na prdeli v kanceláři, nebo vytírají záchody. Ale někdy to vážně přesahuje všechny únosné meze.

Jediná věc, ve které se cítím lépe, než ve Frýdlantě, je skutečnost, že tu mám pár lidí, se kterými se bavím, se kterými je mi dobře a vím, že se zase brzy uvidíme. Tohle není namířené proti mým frýdlantským přátelům, v žádném případě. Jenže tady jsem jaksi... společenštější. Upgradovaná verze, tadá.

Budu se snažit to vydržet. Distancovat se od těch, se kterými vážně nechci mít nic společného. Protože si říkám, že mě zase jen tak něco nemůže vydeptat a zlomit. Protože já jsem prostě . Jen jsem se, husa, ani nemusela snažit udělat před manažerkou dobrý dojem, to je tady zbytečným plýtváním.

A těžko říct, kde jsou poměry lepší. Nejsem v takovém postavení, abych si mohla vybírat. Přísahám ale, že v žádném případě tam nebudu trávit ani hodinu navíc nad rozsah uvedený ve smlouvě.

Nechci si stěžovat. Jsem ráda, že nemusím řešit horší věci. Existuje spousta daleko horších věcí, to mi věřte. Jsem jenom rozčilená a kde jinde mát ty svoje jedy naplivat, než tady, že? Kopečkárna po mých alkoholických historkách snese všechno.

Míru mého rozčilení dokazuje fakt, že jsem se dneska nalila kafem, což normálně vůbec nedělám. Až se mi z toho točila hlava.

Palec dolů, Einsteine. 

Takže mi prosím fanděte, ať se z toho nezblázním a ať přežiju ve zdraví. Děkuji za pozornost, konec hlášení.

7 komentářů:

  1. Tyjo, fakt dramatický příběh! Nic podobného se mi na brigádách v Makru, Tescu ani Globusu naštěstí nestalo, ale je fakt, že hodně "kolegů" bylo opravdu nízkých kvalit. Ale dalo se to vydržet - člověk se musel neustále utěšovat, že to opravdu není navždy (většina těch, které jsem tam potkala, bohužel moc jiných možností neměli) a hlavně skvělá motivace je studiu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Motivace je to k nezaplacení.

      Vymazat
    2. Jo, to je přesně to. Pár normálních jedinců tam na omezenou dobu udrží vidina, že je to na omezenou dobu. Ten zbytek prostě nemá zas tak moc na výběr.

      Vymazat
  2. Ano, pobyt mezi lidmi s IQ 90 je strastiplný. Pro jistotu si pořiď pepřák/sirénu a boty, ve kterých se dobře běhá...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní jako nezbytná základní výbava...

      Vymazat
  3. Tohle mi připomnělo moji krátkou letní brigádu v jedné zapadlé restauraci. Slovník místních lidí bych asi ještě přečkala, ale 40 letého kuchaře, který se mě snažil balit mezi rozmražováním potravin, už jsem snášela poněkud špatně. Jestli v něco doufám, tak v budoucí dobrý pracovní kolektiv, protože pohybovat se mezi ignoranty je prostě devastující. Nehledě na to, že mě zaráží, jak dokáže personál s prominutím srát na hlavu svým nadřízeným, lhát a krást. Přesně jak jsi napsala - není to o povýšenosti, nýbrž o jednom jediném požadavku - aby se lidi chovali sakra slušně.
    Přeji Ti hodně zdaru, tak to tam s nimi přežij!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti za přání a hluboce tě lituji, že máš podobnou zkušenost. To, abych se v pracovním kolektivu cítila dobře, je pro mě nesmírně důležité. Je to bohužel tak, že slušnost je v dnešní době vzácné zboží.

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...