Zaostřeno na svět

... aneb už žádná mlha

Zdravím vás při krásném jarním odpoledni. Poslední dobou, jak jistě víte, mám trochu potíže s časem. Nicméně včera mi ve škole vybyla volná hodina a jelikož jsem neměla žádné studijní materiály, nebylo čím čas zaplácnout. Pochopitelně, že mě brzy osvítila báječná myšlenka, že by šlo čas využít přinejmenším na sepsání článku. Nemajíc u sebe notebooku, popadla jsem kus papíru a vlítla na to pěkně postaru. Radovala jsem se, jak geniální jsem, dokud jsem nedošla domů a nezjistila, že jsem své veledílo nechala ve škole. Na druhý pokus jsem však již článek domů dopravila a proto se s vámi o své myšlenky dnes mohu konečně podělit.

Cassandřin vliv jsem ještě stále nestřásla, takže jsem pořád zamyšlená a mám chuť rozebírat a analyzovat vše kolem sebe. K dnešnímu tématu mě dovedl jistý nepříliš radostný článek od Andullie, pod který jsem i  já připsala svůj komentář - a právě na něm bych chtěla dnešní článek stavět.

Ovšem s dovolením bych celou věc překroutila a postavila tou hezčí stranou do optimistického světla. S krásným jarním počasím, se sluncem za oknem, s teplým dopolednem líně se povalujícím po učebně nemám náladu na nářky a těžké myšlenky. Naopak bych vám chtěla přiblížit svět tak, jak bych jej nikdy nevnímala, nebýt mé zkušenosti s akné.

"...úplně to cítím a porovnávám se svou osobní mlhou, která mě před několika měsíci zasáhla, i když to zase bylo ze zcela jiných příčin, ale přesto bych nalezla jisté společné rysy, kdy jsem trápila sebe i své okolí. Skoro si teď na to nemůžu vzpomenout, je to celé šedivé a zastřené."

Vděčná za všední starosti
Maturita, přijímačky. Nebudu lhát, že vždy s písní na rtech připravuji se na zkoušku dospělosti. Občas je toho na mě taky příliš a neovládnu se. (Koneckonců, od té doby, co můj blog konečně objevila moje maminka, nemůžu se ani pokoušet fakta překrucovat. Ne, že bych to dělala. Neservíruju vám nic, než pravdu.) Ale něco na té obyčejnosti "problémů" je tak krásné.

Neřeším, že mám chuť propadnout se do země. Mou starostí je, jestli se stihnu naučit těhle pět otázek, jestli mě víc táhne filologie či historie, jestli mě přijmou na brigádu... A to je přece kouzelné!

Cítím takový vděk a nadšení z toho, že tohle skutečně můžu napsat, aniž bych lhala. Ve srovnání s tím, co jsem si musela prožít, teď přece jen mám na věci jiný pohled. I přesto, že se občas problémům trochu poddám, vždy se nakonec zastavím, zamyslím se a urychleně hledám ztracený nadhled. Je to tak nádherný pocit ulehčení, že vám jej ani nedokážu popsat.

Dnes jsem vám vážně napsala

Okolní svět
Pokud jste v zajetí temné, hluboké deprese, máte před očima jen své trápení a pro zbytek tam není místo. Vážně jsem nevnímala, jak kolem mě běží život, nevšimla jsem si, kdy se listí stromů zbarvilo, kdy opadalo, kolik dní bylo slunečno, kolik pršelo. Nezajímalo mě to. Nebyla na to místo. Jistě, až na pár okamžiků, jako dojemná nádhera podzimní vycházky - o to víc pro mě ta krása byla bolestivější. Ve skutečnosti jsem však z podzimu měla velké nic.

Ale nevztahuje se to jen na počasí, přírodu a její proměny. Lidé. Vzpomněla jsem si hlavně tehdy, když jsem měla potřebu vyklopit někomu všechen svůj strach, smutek a dávku sebelítosti. Po většinou to však byly jen anonymní postavy, před kterými jsem skrývala svou tvář.

Tehdy, když jsem se konečně začala zvolna odpoutávat od svého problému, to bylo zázračné. Okolní svět se začínal rozjasňovat a působil na mě víc a víc. A teď? Dovedete si vůbec představit, jakou radost mám jen z tohohle výseku světa orámovaného obdélníkem okna? Řeknu vám, co vidím a cítím:

Slunce, modrá obloha a teplo. Osvětlené zdi, ve kterých je světlem a stínem vyrytý drsný vzorek. Hradbu nezbytných paneláků. A za ní je bleděmodrá Lysá hora. Ptačí zpěv. Jaro, které mě budí v šest. Najednou mám pocit, jako by to všechno tady bylo jen pro mě. Jako bych měl dohnat vše, co jsem zameškala. Okolní svět mi všechnu moji minulou netečnost vrycí v mimořádně čisté, jasné podobě.

A tak vám tu zase píšu o sobě a zajímalo by mě, jestlipak máte tušení, v co se mi všechny předcházející vjemy spojují? V pocit pohodlí a bezpečí. V teplo, které zůstane, i když se zrovna nebe zatáhne.

Vážím si toho, že se s lidmi můžu smát. I když říkám, jak mě rozčilují. A jsem ironická, nesnesitelná a s oblibou se prezentuji jako cynik. Možná trochu obranný mechanismus. Tohle by vydalo na další článek. Přesto se mi líbí, kde jsem.

Jak se díváte na svět vy? Jakou cenu má pro vás jeden jarní den?