pátek 3. ledna 2014

Psychologické berličky (1): Nemoc


Všechny vás zdravím v novém roce. Tímto článkem bych ráda odstartovala jakýsi miniseriál na téma akné a psychika. Že je psychika věcí záludnou a potvornou, o tom netřeba sáhodlouze vyprávět. Mě akné dokázalo stáhnout až na samotné dno mého devatenáctiletého života, takže vím, o čem mluvím.

Jsem si vědoma toho pekelně depresivního úvodu, avšak pojďme na to optimisticky s cílem zodpovědět základní otázku. Jak se takového stavu zbavit?
Řekla bych, že skoro důležitější, než hned nasadit razantní léčbu, je potřeba začít napravovat to, co se děje v našem myšlení. Je hloupost tvrdit, že akné do určité míry není onemocněním psychickým. Psychika je jedním ze základních faktorů ovlivňujících nejenom akné, ale obrovskou hromadu dalších onemocnění.

Neveselý odstavec, který nelze vynechat
Ale zpět ke mě, abych to neuchopila moc zeširoka. Začalo to pozvolna, na kůži i v psychice. Nejprve ten otrávený pocit, který zná pravděpodobně většina z vás, to když ráno vstanete a na bradě se vám skví nějaká nová nádhera. Poté další propad dolů, s tím, jak se akné zhoršovalo. Rozčarování z neúspěšných pokusů o léčbu. Stud. Věčné kladení si otázky proč zrovna já? Apatie, nezájem o cokoliv. Nakonec následoval stav, kdy už jsem nebyla schopna myslet na nic jiného než na akné, každou vteřinu dne. Byla jsem z toho naprosto vyčerpaná, znechucená a hlavně hluboce nešťastná. Totálně jsem v sebe přestala věřit jako v člověka. Někdy jsem svým jednáním vyloženě sama sebe trestala za to, jak vypadám. A ano, jestli se ptáte na sebevražedné myšlenky, ty jsem pochopitelně měla. Deprese toho nejhlubšího ražení.

Jak ale vidíte, překonala jsem to. Sama sebe se ptám, jestli by to akné vypadalo jinak, kdybych tenkrát neměla takové myšlenky. Myslím si, že odpověď je nasnadě.

Každopádně konec už s tímto vyčerpávajícím popisem mých nejtemnějších duševních hnutí.

Je to nemoc
Přesně tato tři slova znamenala zásadní obrat. Jakmile jsem byla schopná si tady tohle připustit, hned to znamenalo nějaký odraz z temného bodu. A neřekla jsem si to jen čistě o akné, ale i o svojem psychickém stavu.

Pokaždé, když jsem pomyslela na něco depresivního, sebezraňujícího a podobně, řekla jsem si toto, doslovně cituji: "Mluví z tebe nemoc, to nejsi ty."

Zpočátku to pochopitelně bylo spíše takové mechanické opakování, jenže nakonec jsem si to opakovala tak dlouho, až to byl i můj ztýraný mozek ochoten vzít na vědomí a uznat za pravdu. Nakonec jsem si to už ani říkat nemusela, protože mě už "temné" myšlenky vůbec nenapadaly. Nevím jak to co nejlépe nazvat, prostě jsem si naprogramovala myšlení na určitou hladinu, která mi vyhovovala. Toto zní možná trochu křečovitě, ale vězte, že se to časem mnohem více uvolnilo a nyní už myslím "docela přirozeně", protože už nemám potřebu se hlídat kvůli každé myšlence a jsem si celkem jistá tím, že to ustojím.

Musím také podotknout, že v té době se začaly dostavovat i první účinky antibiotik, protože mám přece jen zájem na tom, podat to i v takto subjektivním článku s jistou objektivitou a zmínit všechny faktory. Je jistě potěšující vidět změnu k lepšímu. Na druhou stranu, jednalo se o nástup více změn, ať už to byla antibiotika, potažmo akce, kdy jsem konečně navštívila doktorku, kterou jsem podvědomě chtěla navštívit už dávno, nebo tahle věc s psychikou. Vše se prolíná a dohromady tvoří výsledek.

Nicméně, ten konečný předěl, od kterého jsem si už nemusela nic opakovat, byl jasný, zřetelný a velmi snadno definovatelný. Nastal v noci z 15. na 16. listopadu, byl to večer, kdy probíhal náš stužkovák. Jako zcela abstinující jsem byla nucena si najít nějakou jinou zábavu, než popíjení, tak jsem celou noc protančila, vesměs bosky, s ostatními jsem vyřvávala známé texty... no zcela jednoduše řečeno, bavila jsem se, i když jsem tomu ještě na začátku večera nevěřila. Po návratu ve dvě hodiny ráno jsem se odličovala, pobledlá a vymrzlá z chůze vylidněnou ulicí, jenže i přesto jsem byla neobvykle rozzářená a tehdy jsem si řekla: "To půjde"

A šlo to. Podotýkám, že to jsou slova člověka, který si vybudoval image vlka samotáře stranícího se podobných akcí, a to dávno předtím, než by ho k tomu snad mělo přinutit akné.

Tímto jsem splnila pomyslný základní level, od kterého vede cesta výše. S pokračováním mě očekávejte opět příště, protože se mi přece jen nechce testovat vaši pozornost donekončna :)

2 komentáře:

  1. Těším se na pokračování!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář. Abych byla upřímná, já se těším taky. Sice to mám všechno shrnuté do několika základních bodů, ale sama nevím, co ze mě nakonec všechno vyleze :)

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...