Jak vidím lidi

Upřímně, jedna z nejednoznačných věcí v mém životě je můj vztah k lidem. Pokud máte chuť do něho být zasvěceni, směle čtěte dál.

Vzpomínám na doby gymnázia a profesora fyziky pana Bjolka, fantastickou dvoumetrovou figuru s vizáží šíleného vědce. Bohužel jsem neměla to štěstí, aby mne někdy učil, nicméně z jisté suplované hodiny si pamatuji, jak se oháněl s pružinou a dalšími proprietami a vysvětloval, co že je to oscilátor.

No a to, jak vidím lidi, je velmi podobné. Tento můj postoj dokáže na pomyslné stupnici lítat z bodu totální nenávist do pojďme se všichni obejmout. Z čeho taková rozporuplnost pramení?

Musím konstatovat, že můj vztahový oscilátor patrně bude trochu vadný kousek, protože se čím dál častěji zasekává v tom prve zmíněném bodě. Naštěstí pro lidi.

Černé chvilky
Podle mého milého zvyku začnu tím negativním. Takže si představte temné, agresivní hudební podkreslení.

Dlouhou dobu jsem lidi nesnášela zkrátka proto, že jsem se bála. Když si člověk není jistý sám sebou, automaticky spatřuje nepřátele všude kolem sebe. Je to bludný kruh podezření, že všichni tu jsou od toho, aby se na vás divně dívali, aby si o vás šeptali za vašimi zády.

Je jasné, že tohle z vás zrovna lidumilnou bytost neudělá.

Nemusíme ale nutně zacházet do extrémů. Mezi ostatními jsem si vždycky připadala trochu jako exot, naprosto odlišná, jako bych nikam nemohla zapadnout. V důsledku toho jsem byla docela klasický případ outsidera.

Ten problém se vyřešil až s tím, kdy jsem si konečně dokázala najít nějaké své přirozené místo. Uvědomovat si, kdo jsem, co chci a jak sama se sebou žít. V té chvíli nastala zásadní přerod, protože jsem si uvědomila, že nemusím ostatní nutně nesnášet jen proto, že jsem jiná.

Teď jsem hrdá na cokoliv, díky čemu nějak vybočím z šedivého průměru.

Nemůžu opomenout brigádu v Einsteinu, který se tady na blogu stává celkem populárním. (Mimochodem, chcete slyšet jobovku? Hádejte, kde mi tady v Pardubicích nabídli superzkrácený úvazek? Tipovací soutěž můžete rozjet dole v komentářích...)

Když si takhle sedíte na židličce na kase v té stodole plné žrádla a díváte se na ten výplod konzumní společnosti, žravé dravce honící se s vozíky mezi regály, na nekonečný proud těch základních pudů... hezké věci vás občas nenapadají.

Občas je těžké v takovém člověku spatřit víc, než primitiva ženoucího se za potravou.

(Zdroj)

Naštěstí...
Ve většině případů převládá ten pozitivnější přístup. Vím, že když budu k lidem příjemná, budou i oni příjemnější ke mně a nic nebude tak černé.

Brigáda mě toho hodně naučila. Přiměla mne začít komunikovat, což je věc, ve které jsem nikdy nevynikala a ještě stále mám slušné mezery. Objevování různých reakcí na základě odlišného přístupu je pro mě něco nového. Pěkný materiál ke zkoumání.

V povaze jsem vždycky měla zůstávat víceméně schovaná, bezpečně ukrytá před jakýmikoliv pokusy o začlenění do společnosti, kromě toho nezbytně nutného.

Teď jsem si naopak začala reakce lidí užívat. Ono vážně stačí málo. Přestat spatřovat dav, ale naopak, vidět jednotlivé, individuální bytosti.

Experimentování s náhodnými chodci na lavici mě baví. Zkuste se usmívat, zpříma na někoho pohlédnout... když dostanete úsměv nazpátek, když se někdo ohlédne - budete mít hned lepší den, vy i on.

Pardubické ulice jsou k tomu vynikajícím místem, protože u nás na malém městě přece jen toho materiálu bylo značně méně.

Ze zcela praktického hlediska je naučit se s lidmi vycházet něco velmi prospěšného...  a může to být i zábavné, pokud se to vezme za ten správný konec.

A teď se zase z praxe odsuňme do poněkud více virtuálnější části. Myslíte, že bych mohla psát celý tenhle blog, dostávat reakce typu, že pomáhám a inspiruji, kdybych veškeré lidstvo nenáviděla?

Asi ne.

Z toho usuzuji, že tak špatné to se mnou ještě asi nebude.

Naučila jsem se nezavrhovat, ale naopak, hledat způsoby, jak by to šlo, aby to bylo co nejpříjemnější a nejpohodlnější pro mne i okolí. Je dobře cítit se dobře, ohledně toho, co děláte. Jen k některým poznáním nevede přímá cesta, ale musíte to obcházet jako trubky po nejrůznějších pěšinkách.

Neříkám, že bych občas někoho nejraději nekopla do jistých míst... že někdy nemám chvíle, kdy se mám chuť někam zavřít, praštit hlavou o zeď a už nikoho neřešit...

Každopádně se ale snažím s okolím vycházet, protože věřím, že se mi to snad nějakým způsobem vrátí.

Jak to máte vy? Milujete, nesnášíte? Pochlubte se!

PS: Dovoluji si drobné trapné připomenutí toho, že Tečky a kopečky jsou čerstvě na facebooku, takže pokud byste mě rádi podpořili prostřednictvím lajku, sem s ním! ;)