A plní se...

...typické popůlnoční vykecáváníčko

Před několika dny jsem takhle šla po ulici, když mě zčistajasna zasáhla dávná vzpomínka. A tak jsem tu najednou byla, obklopená lidmi, ruchem a padajícím listím a začala se rozpomínat na to, co přede mnou můj mozek tak dlouho ukrýval.

Vážně už netuším, kolik mi bylo tenkrát let. Podstatné však je, že to bylo mé nejvíc telecí období. Že by snad dvanáct? Byla jsem velmi nejisté dítě, což málokoho překvapí. Nevěřila jsem si. Byla jsem zakřiknutá, zamlklá, neuměla jsem se prosadit a ochotně se nechávala zneužívat, co se poskytování domácích úkolů a pomoci při písemkách týkalo. Snažila jsem se co nejvíce splynout s davem.

Jenže přes to všechno jsem měla sny. Takové, kde jsem byla dokonalá, krásná, úspěšná. Kde jsem se nebála a byla někdo.

Pamatuji se, že jsem se jednoho dne svěřila mamce se svou představou.

Vidím se jako už dospělá. Chodím na univerzitu a zrovna kráčím k její budově. Mám na sobě nějaké elegantní oblečení, patrně kostýmek. A hlavně podpatky, které klapou o dlažbu, což je zvuk, který jsem zbožňovala snad odjakživa. Jsem mladá, úspěšná slečna.

Zhruba těmito slovy jsem to vylíčila.

Nevím, jaké přesné odpovědi se mi dostalo (ty si to snad pamatuješ, mami?), nicméně v hlavě mi utkvěla jenom tato zajímavá věta a ačkoliv není pointou toho, o čem chci dnes psát, musím vás s ní seznámit.:

"Takových žen se chlapi bojí."

No dobrá.

Stejně to bylo tak vzdálené a nereálné, že jsem to dál řešit nehodlala a raději se smířila se svou mrňavou ustrašenou existencí.

Z nějakého důvodu se mi tato konverzace vtiskla hluboko do paměti a vybavila jsem si ji právě tady, kousek od univerzity. Kostýmek jsem na sobě sice neměla. Zato určitě jednu z mých oblíbených sukní, a pokud to nebyly podpatky, pak při nejmenším švihácké polobotky.

Co jsem si tenkrát představovala pod slovem úspěšná? Zajímavé téma. Snad člověka, který se nebojí. Strach jako by zkrátka definoval a limitoval všechno v mém životě.

Každopádně jsem si ve chvíli připadala pěkně spokojeně, o nějakém nebezpečí nemohla být ani řeč. Měla jsem radost z toho, že je dobře mně a že můžu být příjemná na lidi kolem sebe.

Čtenáři musí být zřejmé, kam tímto mířím. Došlo mi, že jsem tady, právě uprostřed skutečnosti, ve kterou jsem se vůbec neodvážila doufat.

Vítej v realitě. Není přeslazeně růžová a bezstarostná. Ale snad má svůj smysl. A spoustu důvodů, proč může být označena za šťastnou.

***

Samozřejmě, že od té doby jsem měla spoustu dalších snů. A stále je mám. A věřím, že je tomu tak stejně i u vás.

V té chvíli jsem si uvědomila tu podstatnou věc. Když se mi mohlo splnit tohle, proč by nemohlo i cokoliv dalšího? Je to povzbuzující vědět, že ačkoliv se vám momentálně vaše představy můžou zdát úplně na hlavu postavené, v klidu se to jednou může splnit. Nic není vyloučené. Všechno se může stát.

Nehledě na to, jak jsem v současné době spokojená, stále potřebuji naději, nitku vedoucí do budoucna. Ačkoliv jsem nesmírně vděčná za to, co už mám, ráda bych, abych jednou mohla žít i další svá přání. Stejně jako kdokoliv jiný.

Není skvělé vědět, že všechno je možné? A jak?

Jednou věcí je usilovná snaha. Jenže i toho největšího životního stratéga a plánovače občas zaskočí něco takřka nečekaného. Nebo zapomenutého. A když je to zjištění příjemné, potom doporučuji vychutnávat plnými doušky.

***

Doufám, že články, které v poslední době produkuji, nevyznívají naprosto hloupoučce rozplizle pozitivně. Taková nejsem ani já, ani můj život. Myslím, že sama sebe bych charakterizovala jako optimistického realistu.

Znamená to, že i když se z některých věcí raduji s dětským nadšením, jsou tu i věci vážnější. Něco, co mě trápí a není to úplně v pořádkku. Aby to teď nevyznělo moc pohřebně, rozumějte tím ty starosti, které řadím do kategorie "jsem ráda, že tohle je teď ten největší problém, co mám, protože všechno je lepší, než víte co...".

Pár vyvolených, a to dokonce i z řad mého čtenářstva, má tu čest tento ohromný problémeček znát v celé jeho bezstarostně lehké, úsměvné nicotnosti. Tak prosím jmenované, aby se mi moc nepošklebovaly.

Přesto negativa úspěšně přebíjím tím vším pozitivním, co teď ve svém životě mám - a musím říct, že vědomí, že mé sny opravdu mají šanci, že jednou budou stejně reálné, jako tenhle malinkatý betonový kastlíček, ve kterém právě sedím, je pro mě podstatnou vzpruhou.

Nemusí se nad vámi vždycky klenout třpytivá duha štěstí (taková, co ji kaká ten jednorožec...), aby jste se cítili dobře. A že se někdy nedaří, to je naprosto přirozené. Důležité však je nosit si sebou vždycky po kapsách nějaký ten kousek naděje.

Jeden unicorn pro vás
(Zdroj)

Je snad náhodou, že ve dvou mých oblíbených písničkách se zpívá o tom, že ta největší tma bývá před úsvitem?

Děkuji vám za pozornost. A za přízeň. Vážím si každého kousku v řadách vás, mých čtenářů. Takže doufám, že se máte minimálně tak skvěle, jako se mám já díky vám. A teď už mi povídejte o svých snech. Těším se na ty splněné, ale i na vaše přání, pokud se o ně s ostatními a se mnou podělíte.