neděle 15. června 2014

Pro koho že to vlastně píšu?

Přeji pěkný den, moji milí.

S deníčky jsem na tom nikdy nijak slavně nebyla. Pochopitelně, že jsem jich pár měla. Nicméně, záchvaty, kdy jsem se nadšeně vrhala do zapisování průběhu daného dne, bývaly nárazové a rychle odezněly. Potom bylo ticho. Tři měsíce, půl roku, rok, dva. Cítila jsem obdiv vůči lidem, kteří měli natolik zajímavý život, aby jím popisovali další a další řádky tajných sešitů a velkých knih plných nepopsaných bílých listů.

Ono to souviselo s tím, že tito lidé byli většinou hrdinové knížek. A věřte mi, že jsem jich přečetla hodně. Jejich život byl plný vtipných, ale i dojemných situací, o které se vždy na stránkách knih podělili, ačkoliv jejich deníčky a zápisníčky většinou nesly nepřehlédnutelný nápis "tajné".

Že by to byl ten punc tajemství, co jim dodával na čtivosti a lákavosti? Musela jsem to zkusit. Pořizovala jsem si sešity, o kterých se nikdo neměl dovzvědět. Vžycky to ale dopadlo tak, že jsem jen nasála vůni nového, hladkého papíru, napsala dvě slova a sešit zklamaně odložila. Evidentně ani tajemství nefungovalo.

Když jsem si uvědomila, že jako mí literární hrdinové nikdy být nemůžu, uchýlila jsem se k mazanému a poměrně úspěšnému kroku. Začala jsem ty knížky sama psát. A najednou se věty v (nejen v ich-formě, ale byla má nejoblíbenější) hrnuly jedna za druhou a bylo to tak snadné a poutavé. Mohla jsem psát o životě, který mě bavil. Věděla jsem toho tenkrát daleko méně, než teď, ale o to méně překážek mi bránilo ve vytvoření čehokoliv jsem si jen usmyslela.
 
Mé literární výtvory se ode mě nikdy nevzdálily dále, než na dosah ruky

(Svoji nejmilejší "sérii" jsem napsala do tří sešitů plnicím perem, kterým jsem ji i ilustrovala. Byla z prostředí čarodějnické internátní školy a všichni mě podezírali z toho, že se inspiruji Harry Potterem. Pravda byla ovšem taková, že ten mě úplně minul a vážně jsem ho nečetla. Přesto zde určité literární vlivy byly, a dokonce právě anglické. Smíchala jsem koktejl ze Sirotka lowoodského a knížek Enid Blytonové. Byla jsem fascinována školními uniformami, internátem a starými budovami z červených cihel porostlých břečťanem. Tenkrát mi bylo dvanáct let. A počítač jsme neměli.)

Ovšem čas ubíhal. A bylo ho stále méně. Tedy na psaní čehokoliv. Fantazii začaly definitivně odsouvat vědomosti. Papír a plnicí pero jsem vyměnila za klávesnici. Tehdy, když do mého života vnikl závan něčeho jen trochu méně obyčejného, založila jsem ve Wordu dokument a přidala k němu heslo. Tohle byl další návrat k deníku.

Přestože klávesnice je nástrojem velmi prozaickým, má jednu přednost. Umožňuje zaznamenávat myšlenky rychleji, než psaním na papír. Rychleji, než uniknou zpět do tmy. A tak se mi povedlo zaznamenat pár významějších i podružnějších událostí a veselejších a depresivnějších chvilek.

Poetika se vytrácí
Už nevím, kde jsem slyšela, že i když jsou zápisky tajné, pisatel je přece jen hluboko v podvědomí píše pro lidi. Doufá, že je jednou někdo najde a přečte. Tenhle výrok se ukázal jako pravdivý.

Tímto způsobem se přihodilo, že se můj deník přestěhoval na internet. Pravda, v mnoha ohledech se od svého heselm uzamčeného předchůdce liší. Ale svou podstatu neztratil. Pustila jsem se do něho a časem jsem si začala uvědomovat zodpovědnost, která se k němu váže.

V článku odhalujcím tajemství mého blogu, jsem se vám svěřila se sobeckým počátkem. Přišla jsem zde náhodou a opět s přesvědčením, že psát budu pro sebe. To, že je ale blog veřejně přístupný pro kohokoliv, kdo si jej najde, už mluví samo za sebe. Někde hluboko jsem chtěla být čtená, i když jsem tomu nevěřila a nebrala to na vědomí.

Nyní už dokážu mapovat svůj život víceméně v přímém přenosu. Jaká ale bude konečná odpověď na otázku z nadpisu?


Pro všechny. Pro vás i pro sebe. Chci někomu ukázat, že takhle vypadá můj život a toho největšího uspokojení se mi dostane s odezvou. Takhle tady dohromady fungujeme. Pak je tady ta spousta textů i fotek i pro mě. Představuji si je jako stupínky schodiště, záchytné body po cestě vzhůru. Protože každý obačas škobrtne (obzvlášť tak nešikovní lidé jako já), je blog zároveň i zábradlím.

Zpětný pohled na vše, co jsem udělala, mě nikdy nemůže nechat spadnout dolů.

A pro koho píšete vy? Napsali jste někdy knihu? Nostalgie na mě doléhá stále silněji. Asi si půjdu koupit plnicí pero a sešit. Doufám, že ještě někde mají ty růžové z recyklovaného papíru...

4 komentáře:

  1. Markétko, co dodat.. Snad jen, že jsem moc ráda, že ses nakonec rozhodla všechna svá tajemství, všechno co tě provází životem publikovat sem, na internet, na blog, kde je všem dostupný. Protože kdybys to neudělala a a stále si psala poznatky do heslem přístupného Wordu, nikdy bych se o tobě nedozvěděla.. ;) A věř mi, že jsem opravdu moc ráda, že Tě znám (tedy alespoň virtuálně)! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nápodobně, taky jsem moc ráda za to, že se aspoň takhle známe <3 Ona přece jen ta komunikace s Wordem oproti tomuhle byla velmi jednostranná ;)

      Vymazat
  2. Taky jsem dřív hodně psala... Začala jsem už v 7 letech do sešitu s tvrdýma deskama, pěkně s ilustracema. Romány o holčinách, co měly koně, zažívaly různá dobrodžuství a tak dále :) Od 12 potom na počítači. Bohužel nic dokončeného, krom jedné povídky. Plus deníky, někdy podrobnější, někdy jen "situační hlášení". V tom "telecím" věku bylo blbé to, jak se člověk měnil s každým rokem. Pokud jsem odložila něco rozpracovaného a pak se k tomu vrátila za delší dobu, tak už jsem sama sobě nerozuměla a řešila jiné věci. Ale nesmazala bych ani čárku, je to skvělá sebereflexe a doufám, že mi zpětné přečtení pomůže v komunikaci s vlastníma dětma, až jednou nějaké budu mít :)
    Rozhodně ale chápu to, že i ten tajný deník je vlastně určen k přečtení. A blog je takový deník, který si čtenář objeví náhodou, asi jako ten starý sešit, pohozený třeba na půdě či znovunalezený při stěhování...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem už v takových 8 letech psala, začala jsem krátšími útvary a pak se teprve pustila do delších dílek. A jako malá jsem měla aspoň disciplínu a téměř všechno jsem dokončila :)
      A ano, přesně takhle potom později všechny moje pokusy skončily...
      No a jinak samozřejmě nemůžu jinak, než souhlasit :)

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...