úterý 10. června 2014

Příliš mnoho myšlenek

Zdravím všechny své milé čtenáře. Další, neplánovanou pauzu jste už patrně zaznamenali. Času mám spoustu, takže se na něj nechci určitě vymlouvat. Ostatně, nechci se vymlouvat vůbec na nic. Jen vám tu předložit pravdu, jak bývá mým dobrým zvykem. Jinými slovy - vykecat se a čekat na rozhřešení.

Už to tak bývá, že s odpadnutím jedné starosti se začnete zaobírat něčím jiným. Tohle období pro mě znamená obrovské změny. Úspěšně jsem odmaturovala, takže se zdá, že sluníčko může svítit (což také dělá) a ptáčkové radostně cvrlikat (jakbysmet). Tak v čem je problém?

Pochopitelně, že maturitou život nekončí a nemůžu očekávat, že budu pobírat doživotní rentu, popíjet martini a důležitě vykládat svá moudra protkaná vtipnými historkami ze středoškolského života. Bohužel je tady ta věc, které se říká... vysoká škola.


Bum.

Přihlášky jsem si podávala na tři školy. To je v mém okolí podprůměr. Olomouc, Ostrava, Pardubice... Olomouc záhy vypadla, protože se ukázalo, že jsem přijímačky naprosto pokazila. Po zralé chladné úvaze jsem došla k názoru, že to bude osud, protože jsem si uvědomila, že na ten obor jsem hluboko uvnitř možná nikdy nechtěla.

Zbyly Ostrava a Pardubice. Na obou velmi podobné dvojobory, historie a památková péče. Nechci rozebírat praktické uplatnění, ale pro člověka mého zaměření v podstatě ideální. Na obě školy jsem se bez problémů dostala. Přijímačky v Ostravě jsem zvládla levou zadní a v Pardubicích mi na základě průměru zkoušky dokonce prominuli.

Nastalo rozhodování. Pro a proti.

Ostrava, potažmo její centrum a budova filosofické fakulty, je od nás vzdálena čtyřicet minut jízdy vlakem. Obor je zaměřen poněkud více teoreticky. Záruka známých tváří z gymplu. Ovšem musí se počítat s tím, že bych musela každý den dojíždět, protože ubytování by bylo zbytečné a nákladné. Nicméně, bydlela bych doma, u maminky, z okna bych se dál dívala na Lysou horu. Neměnný, komfortní život.

(Zdroj)
Pak jsou tu Pardubice. Obor slibující praktické zaměření. Což je výhodnější. Ne, nejsou na druhém konci světa. Ale dost daleko na to, abych okusila život na kolejích. Dost daleko na to, aby tam žádný z mých spolužáků gympláků našel. Ovšem je to zase příležitost k osamostatnění se. Je to smutné, ale u maminky nebudu moci zůstat navždy.

A z těchto důvodů jsem se rozhodla pro Pardubice. Ale místo toho, aby mi toto konečné rozhodnutí přineslo klid na duši, vyrojili se pochyby, potvory. Je to dobrá volba? Já - nespolečenská, nesmělá - v cizím městě, mezi cizími lidmi, bez možnosti si komukoliv postěžovat, s kýmkoliv něco probrat. Neumím navazovat kontakty s lidmi. Bojím se, že si se spolubydlícími nesednu. Budu jiná. Nejsem člověk, který se do deseti minut spřátelí s celým patrem. Od školky až po gymnázium mě doprovázelo několik neměnných lidí - přáteli se stali hlavně proto, že v mém životě představují nějakou jistotu. Ale teď?

Vysoká škola je pro mě jedna velká neznámá. Nechápu její systém. Děsím se života na kolejích. Společné sprchy a záchody jsou už teď moje noční můra. Vím, že jde získat i lépe vybavenější pokoj. Jenže povede se mi to jako prvákovi bez práva si něco takového diktovat a určovat? Zatímco moje spolužačky (a některé z nich i kamarádky - všimněte si, že tímhle slovem tu hodně šetřím), budou sice možná taky někde na kolejích, v Brně, v Olomouci - ale spolu. Takhle se lze všemu lépe postavit.

Vím, že tohle vyznívá negativně a je to špatný přístup. A přece se těch myšlenek nemůžu zbavit. Chvílemi se mi zdá, že dělám naprostou šílenost, chvílemi jsem rezignovaná, občas skutečně jen chvilkově probleskne nadšení nad určitou věcí.

Kdybych tedy měla shrnout, čeho se nejvíce bojím, je to zejména ztráta soukromí a pevného zázemí. Obavy typu "můžu tu školu vůbec zvládnout" jsou pro mě méně důležité, i když se pochopitelně děsím toho náporu (a na to naváže myšlenka - a jak se budu moci učit, když skrze tenké stěny uslyším úplně všechno, od hovorů až po bujaré party, jak budu moci já, člověk milující ticho, klid a svůj vlastní prostor, vůbec takhle existovat???) - a tohle v podstatě teď představuje ten kruh, ve kterém se tu točím.

Pokud cítíte, že mi máte k tomuto tématu co říct (např. "Ahoj, jsem z Pardubic, zajdeme spolu na kafe, všechno ti vysvětlím a vůbec nemusíš stresovat"), určitě sem s tím. Budu vám vděčná za každou radu, názor, připomínku ááá tak dále. A v neposlední řadě vám patří dík, že jste si dočetli další mou zpověď až do konce.

18 komentářů:

  1. Ahoj Markétko, moje vypisování tě asi nepotěší, ale jak je mým zvykem, musím se vždy vyjádřit. :D
    Já sama za sebe bych do tak dalekého cizího města a sama nikdy nešla. Mé první osamostatnění proběhlo až po důkladném zvažování a to s osobou, se kterou jsem si velice blízká. Rozhodně bych se nemohla vzdát toho, že nevím, kdo všechno se mi může hrabat ve věcech a celkově takové volnosti. Prostě nejsem ten typ, navíc se taky blbě seznamuju a nemyslím si, že vejškou by se to jako lusknutím prstu změnilo. Zkrátka vím, že by to pro mě byla tuze stresová věc. Já sama dojíždím denně do práce 80km tam a 80zpátky, takže bych třeba ještě zvážila tu bližší školu, už jen kvůli určitým návykům, které by se prostě ze dne na den změnily... Nicméně ti přeji aby ses rozhodla dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a svůj vysokoškolský život si užila. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Grrr, už jsem pro tebe měla napsanou odpověď a blogger ji zničil... :D

      Je vidět, že jsi podobný typ, jako já. A i když mě pochopitelně ta varianta, kdy bych nemusela nic lámat přes koleno, láká, přesto asi ty Pardubice zkusím. Pořád si říkám, že ta nejhorší věc, která se mi může stát, bude to, že zjistím, že to vážně nejde... a v tom případě to nebude žádné odsouzení na doživotí a pořád budou existovat další možnosti. Ale aspoň se o ten velký krok pokusím.. :)

      Vymazat
  2. Nejsem na koleji, takže nemám zkušenosti s opouštěním města. Co ale říkají moji kamarádi, tak to je prý úplně v pohodě. Na koleji poznáš nové kamarády a uděláš si tam nějakou partu. Máš pravděpodobnost, že tam budou i tví spolužáci ze školy. Tvůj spolubydlící nemusí být pořád doma. Bude mít školu jinak než ty a bude jezdit některé dny domů. I ty si uděláš rozvrh tak, abys měla třeba v pátek volno a mohla jet dřív domů.
    Také jde o to, kterou kolej vybereš. V Pardubicích bude předpokládám víc než jedna. Znám historky z kolejí, na kterých se paří. Kamarádi mi vždy říkají - tam neusneš, haha, tam je sranda. Popravdě to jsou lidi, kteří na ty párty chodí a tak si jich všímají mnohem víc. Pak jsem poznala jiné lidi, kteří bydlí na stejné koleji a o párty mi nikdy neříkali. A pak jsou koleje, kde to opravdu tak ,,nejede". Podle mě se dá všechno zjistit přes internet. Můžeš zkusit kontaktovat některé lidi z té školy a optat se.
    A na konec - semestr trvá 3 měsíce. To je opravdu málo, uteče to jak voda. Na zkouškové (měsíc) už můžeš být doma a jet do školy jen na zkoušku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, máš pravdu, že v Pardubicích jsou jednotlivé bloky odlišné... jenže jde o to, že v prváku si člověk nemůže moc vyskakovat a vybírat. Přesto se pokusím třeba i přímo přes vedoucí získat jednolůžák v buňce se sociálním zařízením, protože vím, že je tam mají. Pes je zakopaný v tom, že asi nebude úplně jednduché jej dostat...

      Jinak díky, že mi to tady předkládáš i v trochu veselejších barvách :))

      Vymazat
  3. Milá Markétko. Dle mého názoru se není čeho bát. Ber to jako výzvu! Jaký by byl život bez boje, překážek? :) Musíš být hrozně silná osobnost, už jen díky tomu, jak dokážeš psát o svém akné a zveřejňoat tolik fotografií. Řeknu ti, já bych to kdysi, jak jsem to měla podobné, opravdu nedokázala. A navázat kontakt? Není nic zajímavějšího! :D Stačí se jen trochu otevřít a být svá :). Každopádně, držím palečky, ať se ti v novém městě líbí :). Hlavní je přeci dělat, co člověka baví! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za povzbuzení! :) Máš naprostou pravdu, vždyť jsem si přece říkala, že když jsem přežila akné, tak už všechno. A říká se, že člověk má udělat přesně to, čeho se nejvíc bojí, a třeba potom zjistí, že se bál úplně zbytečně :) A Pardubice jsem si vybrala právě kvůli oboru, který se mi líbí, tak asi budu myslet na něj a ne na milion komplikací okolo :)

      Vymazat
  4. Ahoj, tak tohle je téma, ke kterému mám co říct :) Sice už mám (základní) vejšu za sebou, ale na prvák si pamatuju dost dobře. Z naší třídy jsem se do Ústí hlásila jako jediná (jsem z úplně druhé strany republiky, takže pro mě připadala v úvahu jenom Praha, Plzeň a Ústí), takže jsem tam byla taky jako kůl v plotě. Znala jsem tam jen o tři roky staršího kámoše.
    Taky chválím výběr oboru, i když uplatnění samozřejmě může být horší :)
    S pardubičáky-historiky jsem se nedávno setkala na sjezdu studentských historických spolků a byli to hrozně fajn lidi - takže doporučuju se hned po nástupu do jejich spolku přihlásit a o nové přátele a pomoc se studiem nebudeš mít nouzi.
    Potom bydlení na koleji - tam jsem strávila rok a půl, dost se mi i prohazovaly spolubydlící. Naštěstí v Ústí nemáme společné záchody a sprchy na patře jako to má Praha, ale má je jen jeden byt a lá 2+1. To není tak hrozné a opravdu se nemáš čeho bát. Nesetkala jsem se s žádnými obavami o majete, maximálně jsem někomu nechtěně snědla jogurt z ledničky. Dusno občas bylo kvůli úklidu a vynášení odpadků - já jsem se na tom ale vždy snažila najít pozitiva - hodně se osamostatníš (tím, že vypadneš z domu) a naučíš se toleranci a flegmatismu, což mi přijde ještě mnohem důležitější (v důsledku toho, že musíš přežít s cizími lidmi). A pokud nechceš bydlet na koleji, podnájem už dneska vychází lépe, až si tam najdeš nějakou kamarádku, či dvě, tak doporučuju jít někam na byt.
    Jo a seznámíš se fakt rychle - semináře budeš mít pohromadě se svojí skupinou - tzv. kruhem - a jelikož spolu budete okamžitě řešit, co na jakou seminárku a zápočet a hlavně drby o učitelích, tak se skamarádíte opravdu rychle...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za zkušenosti a postřehy :) To mám radost, že historici jsou tam sympatičtí :D Jinak s tím podnájmem jsem si to naplánovala a vysnila přesně tak, jak píšeš. Uvidíme, jak budu v reálu s ostatními lidmi vycházet a jak to nakonec dopadne.... A pozitiva v tom spatřuji taky naprosto stejné. Jsem totiž hodně maminčina a trocha té samostatnosti by mi určitě jen prospěla :)

      Vymazat
  5. Když jsem četla tvůj článek, jako bych četla o sobě :D Když jsem se hlásila na výšku, taky jsem volila mezi dvěma obory - jeden jsem měla přímo ve městě, kde bydlím a druhý v Brně. Jako mamánek jsem samozřejmě chtěla zůstat doma, mít svůj servis a pohodlí, ale moje druhé já si řeklo, že musím zkusit být samostatná. Tak jsem šla do Brna. Zezačátku - asi měsíc - jsem byla ze všeho "vyplesklá", nadávala jsem si, proč jsem nezůstala doma, ale s odstupem času musím říct, že svého rozhodnutí vůbec nelituju. Týden i celý semestr vždycky uteče jako voda, takže za chvilku budeš zase doma. Jasně, že každé rozhodnutí má svá pro i proti, ale palec nahoru za to, že ses rozhodla pro Pardubice a skočíš tak rovnýma nohama do toho, čeho se bojíš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že máš podobnou zkušenost jako já a dopadlo to dobře :) Doufám, že si taky budu nakonec moci říct, že jsem udělala správné rozhodnutí :)

      Vymazat
  6. Markét, chápu tvoje obavy, ale opravdu není důvod se toho tak obávat. Podle mojí zkušenosti je v prváku hodně nesmělých lidí (i já byla mezi nimi) a i oni se chtějí seznamovat. Takže pokud se nebudeš vyloženě stranit, přátele si najdeš :) Moje přátelství ze základní a střední školy jsou sice hlubší než tak z vysoké, ale poznala jsem tam spoustu super lidí, vytvořili jsme partu a zatím rok po státnicích se stále vídáme :)
    Na kolejích jsem sice nebydlela, do Brna jsem je nedostala (jsem z Frýdku, asi to je příliž blízko...), tak jsem musela schánět byt. Ale po pěti letech bydlení v různých bytech s různými lidmi musím říct, že i to je zkušenost k nezaplacení! :) Tak se obrň trpělivostí a už se těším na ty funny historky z kolejí :) A opravdu si s tím nedělej velkou hlavu, užij si léto a pak vstup do další etapy svého života vysmátá a s optimismem, ať si z toho vezmeš co nejvíc! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ostatní právci asi taky žádní suverénové nebudou, ale já z nich budu ta největší trubka :D Myslím ale, že až se trošičku seznámím s prostředím a adaptuju se, nebude to tak hrozné... jenom jsem prostě hrozný konzervativec a nesnáším změny :)
      Nikde není dáno, že to místo nutně získat musím, ale věřím, že když Pardubice jsou od nás ještě dál, než Brno, že se snad dostanu. Jinak věřím, že tvá zkušenost s byty byla velmi obohacující :D

      Nakonec moc děkuji za přání, vynasnažím se ;)

      Vymazat
  7. Milá Markétko, naprosto chápu tvé obavy a tak se pokusím ti alespoň trochu pomoci. Něco podobného jsem prožívala při přechodu na střední školu. Rozhodla jsem se pro internát a znamenalo to odchod od maminky, ztrátu jistot.. Jsem taky ten jedinec, co miluje ticho, svůj klid, soukromí, trvá mu, než začne někomu věřit a nazývat ho kamarádem, či dokonce přítelem. Bála jsem se. Přede všemi si hrála na hrdinu, ale ve skutečnosti jsem byla tak šíleně ustrašená..
    Nebudu ti lhát, začátky nebyly jednoduché, chtěla jsem to vzdát.. Po prvním týdnu jsem domů přijela se všemi věcmi a řekla, že už se tam zpátky nevrátím.. Chtěla jsem být doma, u maminky, blízko.. Ale doma mě nenechali to vzdát, byla jsem na ně všechny naštvaná, že mě nutí do ničeho, co nechci.. Trvalo to dobré tři měsíce, než jsem přestala denně brečet.. Dlouho jsem si zvykala a můžu říct, že slzy vystřídal upřímný smích až po půl roce.. Ale teď.. teď to vážně stojí za to a já jsem neskutečně vděčná za všechno, co se stalo. Za to, že mám rodinu, která mě to nenechala vzdát a že jsem se v tom všem vykoupala. Překročila jsem své hranice a dokázala si, že jsem opravdu silná osobnost. Zvládla jsem to, poznala spoustu nových lidí, osamostatnila se a našla hodně kamarádů a několik skvělých přátel. Byla to obrovská škola života. Ale taky to řadím mezi nejlepší rozhodnutí svého života. Hodně mě to změnilo jako osobnost. Markétko, když máš tu možnost jít, tak jdi. Později bys litovala. Pusť se do toho a chytni příležitost za pačesy. Říká se přece, že vysokoškolská léta jsou ta nejlepší, tak si je koukej pořádně užít. Jednou budeš muset opustit rodinné hnízdo a tohle bude malá příprava. Uvidíš, že nakonec všechno dobře dopadne a já věřím, že se rozhodneš správně. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za povzbuzení a gratuluji k tomu, jak hezky jsi to překonala :) Taky už začínám věřit, že to všechno dobře dopadne :)

      Vymazat
  8. Neboj, připrav si větu "Ahoj, máš tu volno?" a vždycky přisedni k někomu v učebně, zbytek už většinou jde sám, časem si najdeš skupinu, se kterou budete společně chodit na obědy, nebo se i učit. Když bude na koleji neklid, vezmeš sluchátka, nebo zajdeš do knihovny - tam se učí báječně, protože tam šprtají i všichni ostatní a navíc tě neruší věci jako seriály na počítači...
    Rozhodně na začátku navštěvuj akce pořádané pro prváky a sem tam i nějakou tu pařbu či hospodu, netřeba se tam ztřískat, ale najít partu kamarádů, kteří později pomůžou zkušenostmi ze zkoušky nebo opsanými poznámkami pomůže ve studiu mnohem víc, než hodiny šrocení se o samotě...

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj :)
    Také se tento rok chystán do Pardubic na školu a me obavy jsou naprosto schodné :D ...strašně mi pomohlo, ze nejsem jedina kdo z toho má takový strach :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím :) Ano, myslím si, že ve skutečnosti tam o nás, vyjukané prváky, nebude nouze ;)

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...