úterý 1. dubna 2014

Ach ta sebekritika!

Pěkně vás zdravím u nového příspěvku. Proč nezačít ten duben trochu zostra, kriticky, řekla jsem si. Chci kritizovat sebekritiku, abych byla přesná. Jedná se o věc, která je v našich životech naprosto běžným standardem a lidi, kteří se snad náhodou vymykají, mnohdy dostávají nehezká přídavná jména.

Já sama tohle ve svém okolí vídám a slýchám pěkně často a docela mě to vytáčí. O co přesně jde? Představte si situaci, kdy někoho pochválíte, jak mu to sluší. Dostalo se vám někdy odpovědi typu "Když myslíš..." nebo "Ani ne..." nebo "Sice to není pravda, ale dík" popřípadě dokonce "Ty moje špeky/ ten můj ksicht už stejně nic nezachrání"? Nebo jste dokonce takhle někdy odpověděli sami?

Jak se mohlo stát běžnou součástí našich životů, že se neustále shazujeme? Proč má každý potřebu sdělovat světu, že mu to vůbec nesluší, když mu někdo tvrdí opak? Zamysleli jste se někdy nad tím? Já sama tyhle zamindrákované průpovídky nevedu a nikdy jsem k nim sklon neměla, vyjma možná dvouměsíčního období, kdy byla moje situace aspoň trochu pochopitelná, přesto mě to k takovým řečem ještě pořád neospravedlňovalo. Troufám si tvrdit, že spousta lidí - tedy žen, abych byla přesná - které odpovídají na pochvaly sebekriticky, takové věci jako já řešit nemuselo.

Bez přemýšlení
Jsem přesvědčená, že spousta žen a dívek takto odpoví zcela automaticky, aniž by nad tím zvlášť uvažovaly a domýšleli, co tím vlastně vyjadřují. Je to něco, co mají zakódované, odpověď, kterou dostanete po stisknutí příslušného tlačítka. Proč je tak těžké přijmout něčí chválu?

Některá tuto odpověď vybalí proto, že je prostě přesvědčená, že je vážně ošklivá. V jiných případech v tom hraje roli stydlivost. Přijímat chválu je přece tak hloupé, tak to raději zapinkáme někam do kouta. Průšvih začíná v té chvíli, kdy si to díky této bezmyšlenkovité odpovědi opravdu vsugerujeme.

Samochvála smrdí
... je jedna z nejtupějších průpovídek, co znám. Jestli někomu přijde normální prezentovat se jako podřadná bytost, která si nezaslouží chválu od někoho jiného, natož od sebe sama, mě tedy ne. Proč je v pořádku udělat ze sebe chudinku a zdravě sebevědomou lidskou bytost odsoudit jako namyšlenou mrchu? Jistě, jsou extrémy, kdy je takové odsouzení na místě, to bych ale z dnešního článku vynechala.

Sebevědomí a prostá skutečnost, že je někdo sám se sebou spokojený, je mnohdy vnímáno jako nepřístojnost. Pochopitelně, pokud má někdo ve zvyku kritizovat na sebe všechno malýma očima počínaje a tlustými stehny konče, nedokáže přijmout fakt, že jiní lidé to takhle neberou. V této chvíli nastupuje závist, která není opodstatněná.

Oni totiž ani lidé, kteří přijímají komplimenty a sami sebe pochválí, nejsou dokonalí. Jenom z nich vyzařuje něco úplně jiného, protože platí pravda, že vypadáme podle toho, jak se cítíme.

Možná kdybych zhubla přes boky a neplihly mi vlasy?
(zdroj)

Odkud se všechny ty pochyby berou?
Svět nám pořád předhazuje naše chyby. Kolik kosmetiky je zaměřeno na potlačení nedokonalostí (rychle zakryjte beďara, aby se z něj někomu neudělalo šoufl), kolik druhů cvičení slibuje sexy zpevněný zadeček (už žádné hnusné macaté půlky), které celebritě byly dnes na hlavě odhaleny šediny (skandál, kupte si barvu, aby se to nestalo i vám!) a kdo začíná mít povislý dekolt (doufejme, že ji manžel neopustí, protože žádného jiného by už neulovila)?

Pokud jsme dennodenně upozorňováni na nedokonalosti, které bychom dokonce jen mohli mít (proto začněte v pětadvaceti používat preventivní péči proti vráskám), kam to s námi asi povede? Pokud budeme přesvědčeni, že mít prsa jedničky je špatné, protože si je tahle star nechala přifouknout, tak se rovnou s něčím, jako je zdravé sebevědomí, můžeme rozloučit.

Kudy kam?
Ale vraťme se zpět do světa obyčejných smrtelníků a mediální hvězdy nechme spát. Stačí, když vaše kamarádka vzdychá, jak je nešťastná z jednoho pupínku na čele, zatímco vy máte opuchlý celý obličej. Věřte mi, to znám. Nebo když si někdo o deset kilo lehčí, než vy, stěžuje na to, jak přibral. To taky znám. No neshodí vám dotyčný sebevědomí, aniž by o tom vůbec věděl či přemýšlel? Když vám ta nekrásnější holka,  jakou znáte, odpoví na pochvalu takovým způsobem, jak se potom budete cítit vy? Domýšlejte odpovědi i tímto směrem, nejenom že nenápadně a dlouhodobě ubližujete sobě, ale navíc zraňujete i druhé.

Jak z tohohle věčného kolotoče vystoupit? To, že někomu na něm samém něco vadí, neznamená, že stejná věc musí vadit vám samým na vás (strašlivá věta). Když se někdo nesnáší, jeho problém (trochu kruté, ale je to tak). My můžeme být spokojeni.

Až vás tedy příště zase někdo pochválí a vás bude na jazyku svrbět nějaká nelichotivá odpověď, popřemýšlejte nad ní, než ji vypustíte z pusy. Zkuste prostě přijmout, že dotyčný to myslí vážně, usmějte se a odpovězte: "Děkuji" nebo dokonce "Děkuji, já vím."  A zkuste třeba dodat "Tobě taky" Nebraňte se pochvalám, obzvlášť pokud jsou míněny upřímně. A ten hřejivý pocit si parádně užijte, místo toho, abyste se kvůli němu cítili provinile.

A co vy? Chválíte, kritizujete, sebekritizujete? Pochlubte se v komentářích.

6 komentářů:

  1. Já osobně to neříkám, ale myslím si to. Většinou poděkuji nebo řeknu, opravdu? No a v hlavě mi potom kolují pochyby, že to nemyslí vážně, že si dělá srandu nebo, že to řekl jen ze zdvořilosti. Nj nízký sebevědomí. To mě přesně vytáčí, když moje kamarádka řekne, že má brutálně zničený vlasy, ehm přitom je má úplně zdravý. A já roztřepený konečky a mega suchý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je přesně to, o čem mluvím. Pochyby jsou hrozné, ale já je vůbec neřeším. Když mi někdo něco řekne, nerozpitvávám, jak přesně to myslel. Když už nic jiného, tak pro pohodový život je to určitě přínosnější :)

      Vymazat
  2. Taky jsem tohle kdysi dělala. Ale tak rok zpátky jsem četla podobný článek na toto téma (už ani nevím kde) a to mě donutilo se nad sebou zamyslet. Od té doby se to hodně zlepšilo, již dokážu přijímat komplimenty i rozdávat je. A nikdo si o mě nemyslí, že jsem namyšlená či co. Sice moje sebevědomí není nejlepší, taky mám slabé chvilky, ale cítím se lépe než před tím rokem.
    Tvůj článek mi to zase připomněl :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však ono taky ani nejde pokaždé se cítit stoprocentně sebevědomě, v některých chvílích je třeba trocha toho hereckého talentu :) Řekla bych, že jsme na tom velmi podobně :)

      Vymazat
  3. Přiznávám se bez mučení, že přesně k tomuhle chování, jaké jsi popsala na začátku článku, mívám občas sklony. A proto článek "sednul jako prdel na hrnec". Mám to tak nějak zafixované už od malička, doma mě učili být skromná a že bych se neměla vychvalovat. A tak mě komplimenty uvádí do rozpaků. Někdy se přistihnu, že se stavím do opozice proti člověku, který mě pochválí právě už jen z principu, bezmyšlenkovitě a kolikrát s ním vlastně souhlasím.
    Pak jsou samozřejmě jedinci, kteří se naschvál shazují, aby slyšeli, jak jsou úžasní, ale to už je také jiná kapitola. Opět to asi chce najít tu pomyslnou zdravou hranici, najít si své jistoty a umět se ocenit. A nechat druhé, aby nás ocenili. Protože nic není jednoduší, než prachobyčejné DĚKUJI.
    A já děkuji za tenhle článek, je skvělý :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš zač, já děkuji za skvělý komentář :) Přeji ti, ať tyhle občasné sklony časem zcela překonáš, protože ke skromnosti podle mě nemusíš mít žádný důvod.

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...