Zdravím. Původně jsem tento článek chtěla věnovat nějakému úžasnému výročí mého blogu, ale pak jsem si řekla: proč? Mám na něj náladu zrovna teď a výročí může být klidně každý den. (A taky jsem poslední dobou poněkud impulzivní a hyperaktivní. Zatímco ostatní jsou vyždímaní jak hadry na nádobí, já se pořád někde hemžím. Prý to mám z těch probiotik, tvrdí mamka). Je to článek, který odhaluje mé pohnutky, vysvětluje název a po jeho přečtení vstoupíte takřka do... kruhu zasvěcených. Tečky zasvěcených.
Jsem si jistá, že toto výsadní postavení patřičně oceníte (Zmínila jsem, že jsem taky v poněkud nabroušené náladě? A taky jsem jedovatější než cyankáli a fridex v jogurtu dohromady. Ale nebojte, na vás budu vždycky příjemná.)
Tak na to pojďme od začátku.
Proč tečky a kopečky?
Jako všechno, co napíšu a stvořím, má i název pochopitelně hlubší význam. (A to i v případě, že na něj přijdu až dotatečně.) Tečky přišly dříve, než kopečky. Jinak by to bylo naopak, že ano. Když si s někým píšu, jsem celkem pověstná tím, že velmi často používám tři tečky. Uprostřed věty, na konci, kdekoliv, kde mě to zrovna napadne. Dodává to mému projevu na dramatické uvzdychanosti. Ve skutečnosti mě to ale vlastně docela štve na mě samotné. Můj ruský "penfriend" (jak se to řekne česky? Nebo rusky?) Stas vyjádřil svou obavu slovy "Ты такая грустная!". Ne. Nejsem smutná, prostě jen všude píšu ty pitomé tečky.
Kopečky se přidaly, aby se to rýmovalo. A potom, samozřejmě mám ráda Beskydy, ačkoliv to nejsou kopečky, ale hory.
Bystřejšímu čtenáři možná došlo, že tečky a kopečky docela přesně definují pěkně rozvinuté konglobátní akné. Byl v tom ode mě kus poněkud sebezničující ironie, kterou jsem vrhla i do tečkovaného headeru, jehož výroba mi zabrala téměř dvě minuty. A co teprve rozkošně japonská favicon!
Z toho vyplývá, že toto místo bylo vytvořeno bez lásky ke mě samé a se zjevným vztekem, což je krutá pravda, kterou vám tu předkládám hezky jako na talíři. (Bez kečupu.)
Co jsem si od toho slibovala?
První články tu psal úplně jiný člověk. Nevěděla jsem, co od blogu vlastně chci, co si od něho slibuji, co tu vlastně hledám a jak oživit ikonky sociálních sítí (Jak říká má praktická sestra, jsem na všech nejnemožnějších sítích, ale tu jedinou, která se opravdu k něčemu hodí, nevedu. Facebook.)
Měla jsem v sobě jen zoufalství, které jsem se nějakým způsobem snažila vyventilovat. Většinou se jednalo o mé historky, servírované s patřičnou dávkou ironie, abych zamaskovala, jak depresivní místo jsem to vlastně v tomhle koutku internetu vytvořila.
Pak se ovšem k mému neskutečnému údivu ukázlo, že to vážně někdo hodlá číst (Zdravím svůj početný fanklub!... You are the best fans in the world! Thank you!). Tím pádem jsem začala vnímat větší zodpovědnost a postupně nad svými výlevy získávala větší kontrolu.
Pochopitelně, že tahle zpětná vazba zapůsobila i na mou psychiku. Ono je to pěkné slyšet, že vám někdo přeje ty nejhezčí věci. Ačkoliv mi většinou trvá, než to dokážu zpracovat (Mimochodem, mám obrovský problém s vyjadřováním citů. Vážně to neumím. Nikdy asi nikoho nedokážu obejmout uprostřed ulice. Spousta lidí si myslí, že jsem vážná a odtažitá. Ale já to všechno cítím a děkuji. Vážně!) Každopádně, každý komentář pro mě znamenal (a stále znamená) povzbuzení.
Kam blog směřuje?
Ubylo deníčkových zápisků a přibylo psychologických článků. Co to znamená? Dospěla jsem? Evoluce ve čtyřech měsících? Jsem už připravená o akné mluvit. Konečně cítím, že nejsem závislá na podpoře ostatních, ale že pro ně naopak můžu něco vykonat. Já. Že dokážu (časem), své nedostatky, úzkosti a pochyby přetransformovat v přednosti, výhody, zkušenosti.
Nechci, abyste to vnímali pouze tak, že se svěřuji, ačkoliv je na tom koncept celého blogu pochopitelně založen. Chtěla bych něco předat. Nejsem ambiciózní člověk, na post české Cassandry Bankson pravděpodobně aspirovat nebudu, přesto však toužím něco předat. Napsat všechny věci, které jsem si v posledních měsících uvědomila, všechno co toužím probrat, uvést na pravou míru, každou myšlenku, která za něco stojí (a pár těch, které byly odkázány do druhé kategorie). A potom to všechno zmuchlat do kuličky a hodit to po vás.
Je spousta věcí, o kterých jsem nevěděla a teď už vím, věci, kterými bych skutečně mohla někomu jinému pomoci. Věřte mi, že to bych potom na sebe byla velmi hrdá. Ale úplně mi postačí, když něčí život obohatím o jiný úhel pohledu.
V počátcích blogu jsem napsala, že bych byla ráda, kdyby dokumentoval mou cestu. A myslím si, že se to skutečně děje. Jsem ráda, že se můžu ohlédnout a vidím důkaz toho, jak moc se spousta věcí změnila. Doufám, že pozitivní vývoj bude pokračovat i na dále a že Tečky a kopečky budou psány spokojeným, zdravě sebevědomým člověkem, který bude i nadále schopen něco nabídnout.
Now it's your turn, my lovely fans! Pokud máte nějaký dotaz, připomínku, námět, poznámku či se vám jen trochu chce něco napsat do okénka komentářů, nebojte se toho a pište a datlujte stejně usilovně a zapáleně, jako já.
To je zajímavé, takový zpětný pohled na blog. Já jsem se svým blogem začínala jako stejný člověk, který akorát nebyl tak rozepsaný (takže teď přepisuju starší články) a nevěděl, že holky ze všeho nejvíc zajímá retro móda a typologie, které se na ně valí ze všech stran, ale napsané trochu jiným pohledem. Myslela jsem, že můj blog bude spíš pro slečny okolo věku 14-ti let a ve skutečnosti jsou to dívky nad 20 let i starší maminky:D
OdpovědětVymazatMám radost z každého nového články tady v Tečkách a kopečkách!
Ono je pochopitelné, že nás každého čtenáři dovedou někam jinam.
VymazatA nápodobně, já mám zase radost z každého nového článku na Turnýře. Myslím, že tvému blogu právem přísluší označení jedinečný :)
Moc děkuju, mám zrovna několik článků rozepsaných, jen k nim namalovat obrázky... :-)
VymazatHa, taky bez fejsbůčku. Vidíš, já se klidně zase objímám na ulici, ale neumím to napsat. Ale ty víš že psychická potvora je tu vždycky... ... ...
OdpovědětVymazatTrojité tři tečky. Devět teček. Zírám.
VymazatMyslím že v té bezfejsbukové menšině zase nejsem docela tak sama. (a just ty tři tečky neudělám)