Únor, měsíc Velkého vlasového výročí (1)

Moje vlasová historie

Vítám vás u dalšího sebestředného článku na velice důležité téma. Vlasy. Moje vlasy. Co mají moje vlasy společného s únorem? Bude to právě rok, kdy jsem naposledy použila žehličku! Od té doby chodím výhradně s tím, co mi na té mojí velké kulaté kebuli narostlo.

Díky rozhodnutí zavřít žehličku na půdu se změnilo daleko víc, než jenom účes. Ráda bych vás tedy provedla svou vlasovou historií. Zapomeňte na extravagantní střihy (na skladě jsou jen blbečkovské a pitomé) a nepovedené experimenty s barvou. Jde o sebepoznání a sebepřijetí (Teď mluvím jako nějaký pochybný autor jakéhosi pseudopsychologického titulu, takže mi od teď prosím odpusťe veškerý patos a frázovitost.). Ano, vlasy v nás mohou vzbudit vnitřní poznání a další ušlechtilé myšlenky.

A protože jsem holka přejícná, patrně vám dopřeji vlasatých článků více. Začnu s vývojem od batolete až do dnešních dnů. Je to takový článek na odlehčení a pro zasmátí - minimálně já jsem se při jeho sestavování bavila výborně. Dávám vám povolení smát se mi, jak jen je libo (Což neplatí pro jakéhokoliv člena mé rodiny, který by se snad o tomto článku dozvěděl!).

S hledáním a skenováním fotek jsem si dala docela práci a objevila jsem přitom netušené poklady (klidně bych mohla udělat článek, "co se do filmu nevešlo"...). Estét mi snad laskavě promine různorodé formáty skenovaných fotek - technika je zrádná a já už jaksi nemám sílu na další výkony jako je třeba sjednocování pitomých poměrů...

Počátky
Jako předškolní dítě jsem měla andílkovské kudrlinky, což mi patrně dodávalo roztomilého vzhledu. Ve školce jsem už nosila copánky a v kombinaci se svýma velkýma kulatýma očima jsem údajně připomínala ilustrace Heleny Zmatlíkové (když se teď na to dívám, vůbec o tom nepochybuji). V té době jsem měla vlasy po ramena, lehce zvlněné - jen u konečků se mi měkkce stáčely. Vydržely mi ale asi jen do poloviny prvního stupně.

 

 

Netřeba velkých komentářů, pouze doufám, že oceníte mou roztomilost, o kterou jsem začala záhy přicházet.

První stupeň
Když mě maminka česávala, děsně jsem u toho řvala a v rámci zachování svého duševního zdraví se mamka rozhodla zkrátit mé vlasy na mikádo  a následně jsem přešla na minimalistický sestřih. Ten vešel do dějin pod názvem "Na Kajínka". Autorem tohoto vtipného pojmenování byl taťka a bohužel musím uznat, že měl docela pravdu. Mimochodem, díky, mami, od té doby mám z krátkých vlasů panickou hrůzu.

 

 

Začalo to mikádem a poznenáhlu se mé vlasy začínaly plíživě zkracovat víc a víc. Nakonec z toho vznikl klasický Kajínke (a to jsem ještě vybrala fotku, kde to nevypadá tak blbě). Poté opět následovalo jakési období dorůstání - poprvé jsem měla ofinu, což v kombinaci s mým kulatým obličejem a nízkým čelem vypadá příšerně, ale nikdo nic neřekl. Povšimněte si, že se už rýsují nějaké lokýnky. Tenkrát jsem vlasy ještě měla i celkem jemné, takže to jakž takž drželo.

Druhý stupeň
Potom se střídala období, kdy jsem si vlasy nechávala dorůstat a opět zkracovat, ani si to přesně nepamatuji. Faktem je, že od té doby, co jsem nechala Kajínka dorůst, už se vlasy kroutily jako divé a já jsem absolutně neměla tušení, co s nima dělat. Tedy, zpočátku, do určitého věku, jsem se o to moc nestarala. Jednu dobu jsem s lokýnkami byla i docela spokojená. Jenomže potom mi  s definitvní platností z vlasů zmizela ta dětská jemnost a začalo peklo.

Dalo by se říci, že po většinu své puberty jsem byla s vlasy nespokojená. Nevěděla jsem, jak se o ně starat a víceméně jsem je nesnášela. Pokoušela jsem se je různými dostupnými způsoby narovnávat. Ještě v prváku na gympu jsem je mořila mamčinou foukací kulmou (kdybych věděla, jak s ní pracovat, možná by to vypadalo jinak). Také jsem měla období, kdy jsem se snažila vlasy kultivovat copánky - které jsem ovšem vždy rozčesávala! To bylo vážně vtipné.

 

 

Jeden by řekl, že po Kajínkovské epizodě bych si zasloužila žít šťastně a spokojeně až do smrti. Ne. Místo toho jsem se svými lokýnkami byla zavlečena do kadeřnictví pod lstivou záminkou prostříhání, z čehož vznikl tento nemožný oškubanec z kterého čouhala jedna pověstná kudrlina. Děs. Hrůza. Poté s konečnou platnosí nastalo období dorůstání, které trvá až doteď. Druhý obrázek vám spolehlivě ukazuje, jak by vypadal Jágra zamlada, pokud by si udělal culíky. Na poslední fotce si můžete prohlédnout pravou zpotvořeninu z rozčesaných copánků.  

Rovné období
Konečně přišel ten den, kdy jsem na narozeniny dostala žehličku. Byla jsem z ní zpočátku nesvá, velmi rychle jsem si na ni ale zvykla. Vlasy jsem si žehlila každý den po dobu jednoho roku. Naštěstí jsem aspoň používala ochranné termopřípravky. Myslíte si, že jsem byla konečně spokojená?

Nebyla. Akorát jsem otevřela další bojovou frontu. Boj s vlhkostí, deštěm, mlhou, větrem, sněhem i vlastním potem. Ať jsem dělala cokoliv, mé vlasy nikdy nezůstaly dokonale rovné déle, než několik minut po vyžehlení. Docela vtipné byly mé přesuny do školy. Vyžehlené vlasy jsem vždy jemně stáhla do culíku a ten strčila pod bundu. To byla ochrana před... ranní vlhkostí? A nedej bože, když pršelo!

Přesto jsem na rovných vlasech naprosto visela. Byly jediným ideálem dokonalosti. Malá omluva lidem, kteří nemají rádi jistý seriál o upírech, ale do tohoto článku to prostě patří. Mým vlasovým ideálem se stala postava Eleny Gilbert. Mé přírodní vlasy mi přišly v porovnání s jejími tak ošklivé. Pochopitelně, když jsem nechávala usychat v culíku, aby se natáhly a poté rozčesala. Vůbec jsem nevěděla, jak mé vlasy vlastně skutečně vypadají!

 

 














  
Přelom let 2011 a 2012. Vlasy se mi stejně pokaždé nějak zkroutily. A také jsem v té době jsem také v Gimpu vyráběla velice "vintage" efekt. Na poslední ze čtveřice fotek to asi vypadá na "second day hair" před vyžehlením.

 

 

Druhá fotografie je poměrně vzácným počinem. Doteď si pamatuji, jak vznikl. Když jsem se večer předtím sprchovala, stáhla jsem vlasy do culíku a nechala ať se zkroutí. Druhého dne ráno se mi to líbilo, to je dost nezvyklé, a tak jsem vyrazila do školy.
Do roku 2012 rovněž spadá začátek mé inspirace Elenou Gilbert/ Ninou Dobrev. V čem ta změna spočívala? Konečně jsem se zbavila poměrně úzkého obloučku obočí (vůbec, ale vůbec se mi zpětně nelíbí), nechala jsem dorůstat a postupně lehce zalomila, jak si račte povšimnout.

 

 

První z fotek zachycuje transport čerstvě vyžehleného vlasu do školní budovy. Na druhé můžete vidět, že jsem z řádně přežehleného materiálu občas upletla copana. Třetí fotka poté dokonale ilustruje můj problém. Žehlením namáhané vlasy mi vepředu nebyly schopné dorůst a to, co jsem tak měla, se mi vždy nějak zkroutilo pod bradu. Čtvrtou fotku vám předkládám jako důvěrným přátelům, protože na ni zrovna pyšná nejsem, nicméně je zde vidět, co s vlasy udělá vlhký večer nedaleko rybníka. Smrtelná bledost a krhavé oči odkazují na fakt, že byly dvě hodiny v noci, byl to školní výlet na jižní Moravě... a zbytek si již domyslíte sami. Nápověda: rovně jsem do těch hnusných umýváren nedošla.

Přechod od rovných k vlnitým
Na podzim roku 2012 jsem byla již každodenním žehlením a bojem s povětrnostními podmínkami unavená. Začala jsem hledat možnost, jak nosit vlnité vlasy, aby to vypadalo pěkně. Taková první vlaštovka. Vlasy jsem nechala většinou uschnout v takové motanici ze dvou pramenů - byla jsem přesvědčená, že výsledek musí být hezčí, než moje přirozené vlasy (O kterých jsem stále nevěděla, jak vlastně vypadají!). Občas jsem je tedy nosila vlnité, občas rovné. Postupně vlny rovné vlasy přemohly a vytlačily.

Nastoupilo zhruba čtyřměsíční období mého triku, který se mi pořád líbí a jehož výsledek (konečně!) i se zpětným odstupem považuji za pěkný. Zatímco spodek vlasů byl už přírodní, vlasy kolem obličeje jsem si natáčela žehličkou (mamka tomu říkala kokršpanělí uši). Opět přichází upíří chvilka: tento vzhled byl totiž isnpirovaný Eleninou dvojnicí Katherine! Někdy v té době se ze mě stala záporačka (muhahaha...).

 

 
















Začala jsem experimentovat s různým zaplétáním v kombinaci se žehličkou. Na třetí fotce to nejsou moje přírodní vlasy, ale jakýsi copánkvý hnus. Na čtvrté fotce jsem se právě naučila pracně vyrábět lokny želičkou.

 

Na první fotce jsem poprvé objevila Katherine. A možnost kokřích uší. Na druhé fotce poté vidíte rané kokří uši, na třetí jsem to měla už docela zmáknuté a na čtvrté vidíte jednouchou variantu na stranu.

Přírodní kudrliny
V přechodném období jsem objevila stránku NaturallyCurly, které doslova a do písmene vděčím za to, že jsem se rozhodla objevit své přírodní kudrny. Co stálo ale za konečným rozhodnutím zkusit to?

Šla jsem doprovodit babičku na nádraží. Když jsem se vracela zpátky, začalo pršet a já jsem pochopitelně neměla deštník. Zmokla jsem a kokří uši se přetransformovaly do lokýnek. Při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že se mi vlastně docela líbí. Příštího dne jsem je s sebou poprvé vzala do školy. A od té doby jsem už jinak nepřišla. Jako odhodlaný kuřák, který típnul svou poslední cigaretu. Už. Jsem. Nikdy. Po. Žehličce. Ani. Nesáhla.

Lidi ve třídě byli mou proměnou nadšení. Nechtěli věřit, že je to skutečně výtvor přírody. A já jsem poprvé nabyla sebevědomí ohledně svého vzhledu. To rozhodnutí mi doslova změnilo život. Připadám si daleko více svá. Tohle jsem já. Se svými velkými vlasy, na kterých nehodlám nic měnit. Vlastně teď vážně netuším, za co jsem se celou tu dobu styděla.

 

 

První den jsem se ještě byla trochu nejistá. Ten druhý jsem se už ale docela cítila... Po zimě přišlo zkrácení konečků, které jsem nesla docela těžce. Od té doby už vlasy jenom dorůstají.

Od té doby jsem zažila se svými vlasy spoustu dobrodružství. Ony se totiž vyznačují tím, že nikdy nevypadají stejně.

Byly tu hladké lokýnky

Velké vlasy

A několik učiněných výbuchů

Neopustily mě ani v těch špatných časech

A jsou se mnou i teď

Tímto jsem se v létě chlubila na twitteru NaturallyCurly. Jde na tom dobře vidět, jak to vlasům nedělalo dobře i v době, kdy jsem je žehličkou už nerovnala, ale stále ji používala. První dvě jsou z období kokřích uší, potom následoval přechod na přírodní, zkrácení konečků a výsledek na konci léta.

Pokud vás zajímá, jak se o vlasy starám, můžete si pousloužit v tomto starším článku.

Gratuluji vám, pokud jste statečně dorolovali až sem, doufám, že nemáte křeč v prstíku! Rovněž bych chtěla vyjádřit troufalou naději, že vás tenhle narcisticky vlasatý vyčerpávající přehled neuspal, ale naopak pobavil. (A teď se přiznejte: kdo z vás nesrovnával taky moji pleť?)

Komentáře jsou vám k dispozici už jenom o pár centimetrů níže!