Skorovýroční článek

Kdo je teď  Markéta?

Je to takový ostych. Člověk ani pořádně neví, jak začít. Přemýšlení nad tím, jak jsem vlastně měla ve zvyku formátovat články, se snoubí s velmi opodstatněnou myšlenkou, zda ještě mám nějaké čtenáře, kteří si pamatují na doby, kdy tento blog pro mne byl vším. Dodnes ho považuji za místo, které mi připomíná jednu velkou vybojovanou životní bitvu, avšak nechci, aby se z něj stal jen neživotný pomník k uspokojení mé vlastní ješitnosti. Pokud mi přijde na facebookovou stránku dotaz, jenž považuji za opodstatněný, odpovím na něj dle nejlepšího svědomí. Stejně tak zde nic nemažu a zanechávám blog ve stejném stavu a se stejným bordýlkem všude kolem, jako by to byl byt, ze kterého jsem jen na chvilku odešla.

A tak mi náhodného únorového odpoledne přišla velmi milá a účelná myšlenka opět se zde po roce aspoň mihnout. Pokud to někoho bude zajímat, potěší mne to. Ale i kdyby ne, tak trochu to považuji i za povinnost vůči sobě.

Tak kdo?
Ono je velmi pěkné něco v životě dokázat. Nad něčím získat navrch, nad někým vyhrát. Tím spíš, pokud vyhrajete sami nad sebou. Pravda je ovšem taková, že na svém postpubertálním úspěchu nemůžete stavět donekonečna. Lidé se mění, a povím vám, neexistují zoufalejší a více odrazující jedinci, než jsou ti, co se ještě po deseti letech od události snaží udělat dojem tou samou historkou.

Ani mně už nějakou tu chvíli není devatenáct let. Mění se mi hodnoty, něco jsem od té doby prožila a to vše mě nějakým způsobem formovalo. Stejná už tedy jistě nejsem. Dokonce si ani nejsem jistá, zda mě to učinilo dospělejší či moudřejší, poněvadž chyby dělám stále a možná i více než dříve. Ale dokud jsem naživu, nemůže to se mnou být tak špatné.

Na samém počátku blogu jsem se představovala. Co bych vám řekla dnes?

Jmenuji se Markéta (to se jistě nezměnilo). Je mi dvacet jedna let a studuji v Pardubicích druhý ročník dvouoboru historie a ochrany hmotných památek. Mám pošahaný cíl napsat středověce archeologickou bakalářskou práci, jednou být zaměstnaná v muzeu a uživit se tím. Hodně se učím, hodně čtu odbornou literaturu a to, co dělám, chci dělat pořádně.

Zároveň mi ale škola dala interakci s ostatními lidmi, kamarády, první opravdovou lásku, hořkost prvního opravdového rozchodu, nepřehlednou směsici měnících se lidí, alkoholu, hudebního vkusu, nepravděpodobných situací, horších a lepších dnů.

Nechci vám zbytečně zatěžovat zašmodrchanci z mého osobního života, sdělení je ale asi jasné. Nikoho nezajímá, že jsi měla akné. Dnes je dnes. Jsem holka s jizvami. Ale nemůžu očekávat doživotní potlesk za to, že jsem se tenkrát kdysi dávno odmítla zhroutit. Včerejšky zase tolik lidí nezajímají.

Přesto ale člověk stále musí na něčem stavět. U mě se to přetransformovalo jednoduše v divnost, zdá se mi. Jsem dost labilní a dost záhadné děvče proslulé tím, že ven nevychází jinak, než v sukni, že se dobře učí a občas trochu opije. A že je tedy děsně upřímné, takže vám to taky vykecá. Dost lidí mě možná pro mou výstřednost nesnese, proto si vážím lidí, kteří ji mají naopak tendenci rozvíjet, nebo přinejmenším neodsuzovat. Je velmi málo těch, na jejichž názor skutečně dám a něco pro mě znamená, ve většině případů je mi to spíše jedno, což je velmi osvobozující.

A ten zbytek

Tímto článkem jsem zamýšlela především nastínit, kdo je v současnosti autorka puntíkatého blogu. Možná je to i dostatečná odpověď na to, proč už nebloguji. Je zřejmé, že se můj život stáčí jiným směrem a že cítím, že neustále omílat jedno a to samé by byl poněkud anachronismus. Zároveň ovšem, jak jsem již zdůrazňovala, jsem ráda, pokud blog stále pomáhá a nechci ho proto nechat zcela umřít.

Jistě bych se nevyhnula praktickým dotazům na akné, a proto vězte, že i teď jistými trvalými stopami se svou minulostí spojená jsem, že drobné důlečky i flíčky hyperpigmentace zcela nezmizely, i když jsou o mnoho bledší. Myslím, že je to tak v pořádku. Je to už prostě součást toho kým jsem, ale není to co jsem.

Ráda bych také organizačně podotkla, že je dost bezpředmětné radit mi v současné době jakékoliv finty na těžké akné, protože to už těch pár občasných pupínků vážně není. Stejně tak se nezměnil můj přístup k péči o pleť charakterizovaný nadčasovým čím méně, tím lépe. Drogerkovým regálům vysušujících a znovu hydratujících srajdiček věnuji maximálně tak pohrdavý pohled, jsem prostě minimalista a počíst si o tom dosyta dozajista můžete ve starších článcích.

Tímto bych ukončila dnešní až nepravděpodobný článek, děkuji vám za přízeň... A pokud máte nějaký dotaz, neváhejte jej položit. Jsem přesvědčena, že se tímto určitě nesetkávám s vámi, mými čtenáři, na tomto místě naposledy. Tož se zatím mějte pěkně!