Zdravé Vánoce: místo cukroví ovoce namáčené v jogurtu!

Nebo taky ne.

"Taku radu na řiť kladu," říká má prababička a samozřejmě má pravdu. Aby nás nikdo ani v nejmenším nemohl podezírat z úmyslu bojkotování vánočního obžerství, náležitě a důkladně jsme se pojistili. Ostatně jako každý rok. Cukroví pečeme rovnou pro tři domácnosti najednou - u babičky. A pokud bychom vyrobili méně, než dvacet druhů, tak by snad nebyly Vánoce. Letos to bylo druhů dvacet čtyři. Ano. Ale babička to ještě něčím určitě zaokrouhlí. Když už, tak už...

A právě tento víkend byl víkendem pečicím (Ne pečícím, z čehož by se měli poučit zejména výrobci pečicího papíru, poněvadž papír nepeče, zato my ano.  Až na ty, co prodávájí pod hlavičkou Globusu. Mazaně na to napsali "Papír na pečení'").

Perníčky nevznikly tento víkend. Nicméně, musím se přece pochlubit. Už proto, že jsem se s nimi piplala dobré čtyři hodiny.

Pečení je událost, která má svoji tradici. Dům je plný lidí, což má babička nejraději. Peče nás pět. Mamka, babička, sestra, teta a já. Kromě toho se zde nachází i exempláře nepečící, což je můj osmiletý bratr a naše šestiletá sestřenice Anička, nejmilejší děcko, jaké kdy kdo viděl.

Hezoučké důlkové koláčky, zachycené nápadně a působivě mou sestrou, čímžto jí příznávám autorská práva.

Občas mezi nás zavítá i naše prababička. Ta z úvodu. Vlastně jí říkáme babí nebo stará babí, pro upřesnění. Je jí devadesát let, krade dříví v lese a odmítla se účastnit slavnostního přestříhávání nově otevřeného úseku právě stavěného obchvatu. I když je nejstarší pohyblivou občankou vesnice. Pche!

Linecká klasika v mé režii.

Popravdě jsem se příchodů naší babí poněkud obávala. Je známá tím, že své okolí často obšťastňuje trefně mířený poznámkami, jdoucími přesně k věci, a to dost nevybíravě. To, jak bude reagovat na můj vzhled, byla otázka, která mě docela trápila.

Skořicové stromečky lepené marmeládou, s citrnovou polevou a trochou toho hliníku navrch.

Naštěstí se ukázalo, že umím docela pěkně zdobit cukroví. Babí pohlédla na spirálky, které jsem právě kroužila polevou na višně v čokoládě, se zcela zřejmým uspokojením. Můžu se tím prý živit.

To jsou ony, višně v čokoládě.

Babí spadl kámen ze srdce. Možná že se přece jen nakonec vdám, v což už přestala doufat, protože jsem už více než rok plnoletá a kde nic, tu nic. Navíc poznamenala, že už se mi akné zlepšilo. Och, děkuji. Když to pravěla stará babí, tož to musí být pravda.

Zase ty spirály. Doteď s jistotou nevím, která je ta pozitivní a která negativní, což mě hněte. Doufám tedy, že jsem nevytvořila cukroví pohlcující energii. Ovšem kdyby pohlcovalo i tuky, zas tak špatné by to nebylo...

Pokud jsme si mysleli, že budeme zpátky doma v rozumnou hodinu, mysleli jsme si to špatně. Mezi babičkou a námi leží padesát kilometrů. Autobaterie naší milované rodinné felicie (v tomto případě s malým f, viz učebnice ČJ pro devátý ročník ZŠ) zemřela po kilometrech deseti. Volali jsme tedy dědovi, který se vydal zachránit nás ve Volkswagenu Polo (v tomto případě s velkým písmenem, tamtéž). Ovšem objevil se zádrhel, jelikož nebylo za co zaháknout tažné lano. Nevěděli jsme za co, i když jsme kolem auta po kolenou lezli velmi poctivě. Nakonec se ukázalo, že je potřeba šroubovacího oka, které taťka neměl.

Zatímco my ženy jsme za zamlženými okénky felicie klepaly kosu (děda s sebou přibral i babičku), muži se vydali na lov v polu. Tedy taťka, děda a pan bratr. Vrátili se z nejbližšího hobbymarketu s novou baterií. Poté začalo dohadování nad motorem, přičemž zaznívaly výrazy jako "Jak to přijde?" "Kladné je plus a záporné mínus". Bušení. Děda náruživě odklepává popel z cigarety do motoru. Oba jsou elektrikáři, tak jsme tedy v dobrých rukou. Konečně je baterie na svém místě, i když to "není úplně stoprocentní". Každopádně se teď hodnota našeho auta zvýšila zhruba o třetinu jeho aktuální ceny.

Auto sice nastartuje, jupí, avšak kontrolka, filuta, svítí vesele dál. Proto se vydáváme na cestu v tandemu a děda s babičkou jedou až k nám domů za námi, připraveni kdykoliv zasáhnout. Aspoň to kafe dostanou a potom hodí taťku zpět do Ostravy na šichtu...

Po takovém zážitku jsem se velmi dlouho rozmražovala ve sprše. Ještě pořád se klepu. To mám z toho, že jsem hledala to oko.