Ještě pořád žiju

Pokud už jste náhodou začali spřádat teorie, že jsem umřela, je nejvyšší čas je vyvrátit. V akné oblasti se toho stalo hodně a já jsem se prostě nějak nemohla dokopat ke psaní. Po marném boji jsem nakonec přece jen skončila na kožním. Ale u jiné paní doktorky, která je mimochodem nejlepším lékařem, co vůbec znám.


Nehledě na to, že mě vlastně zná asi tak od pěti let, že mi říká Markétko a nechce třicet korun - POSLOUCHÁ. Prostě poslouchá, co říkám, je ochotná se mnou vše probrat a vyjít mi vstříc. Narozdíl od jiných doktorů, kteří vás občas zavraždí pohledem už za to, že vstoupíte do ordinace, má na každém případu opravdový zájem. Nikdy jsem nepotkala někoho, na koho více pasují slova hodná, milá...

Jsem si vědoma toho, že mluvím jen v superlativech. Jenže ono to skoro ani jinak nejde.
Sedím s ní takhle v ordinaci, když jí najednou zazvoní mobil. Omluví se a přijme hovor.
"Ano Petřínku?" zeptá se. Petřínek je její syn. Devatenáctiletý maturant. Ale evidentně si to rozmyslí, neboť hovor hned ukončí.
"Asi jsem to promeškala," usměje se paní dokotorka, pak se na mě zase zahledí, "co bych pro vás, Markétko, ještě mohla udělat?"

Co tedy zatím udělala? Jsem na anibiotkách. Proti Aknenorminu není nijak zaujatá, nicméně nejprve chce zkusit něco jiného a přerušit zánětlivý proces. Přesně ten postup, o kterém jsem byla už předtím přesvědčena, že by se měl dodržovat. Aknenormin jako poslední možnost.
Zhruba tři týdny jsem užívala Doxyhexal (o mém zcela abstinentském stužkováku někdy příště). Za tu dobu se mi viditelně vyhladilo čelo (všimly si shodně mamka i paní doktorka), nos a kousek tváří v jeho okolí. Zůstalo v místech, kde mu nejrůznější mapy připisují hormonální příčinu. Brada, okolí pusy, hrany čelistí, občas spánky.
Při mé poslední návštěvě, tedy ve středu 27. 11., mi paní doktorka předepsala antibiotika další, tetracyklin v kapslích namíchaný v lékárně. Ten žlutý prášek vypadá velmi vábně. Jsem ráda, že antibiotika na tetracyklinové bázi zvládám dobře, protože jsem nikdy neměla moc silný žaludek, tak jsem z toho měla trochu strach. Poctivě k tomu samozřejmě beru probiotika a doufám, že mě snad dlouhodobé užívání nijak zásadně nepoznamená.
Co se hormonů týče, paní dokotorka se mi chystá nabrat krev, abycho zjistily, na čem to vlastně jsem. Jako příklad jejího  přístupu uvádím i to, že jsem se zmínila, že jsem někde četla, že to může být způsobeno i poruchou štítné žlázy. Ne, že bych o tom byla nějak přesvědčená. Ale prostě možnost. Paní dokotorka řekla, že si to taky moc nemyslí, ale není problém nechat vyšetřit i tohle.

I samotná cesta k paní dokotorce do Ostravy je vždycky takové dobrodružství. A bobřík odvahy. Jezdím bez make-upu, pochopitelně. Vlakem, tramvají. (Mimochodem, tramvaje mě strašně baví, to u nás na malém městě nemáme... promluvila vidlačka). No a zvládám to. O kolik lepší pocit, než když jsem se styděla ukázat obličej zaplácaný tou maltačkou od mejkapovačky (tu jsem už neviděla velmi dlouho).

Zvládám se usmívat na lidi, dívat se z okna vlaku na západ slunce v mlžném Paskově, na spleť kolejí v Ostravě-Kunčicích, na panorama vítkovických vysokých pecí. Baví mě pozorovat stmívání ve městě, cítit na tváři závan vzduchu, když se otevřou dveře tramvaje na zastávce, zatímco balancuji na jedné noze za odpolední špičky. Baví mě při zpáteční cestě tramvají skoro spadnout na tvrdá nepolstrovaná sedadla před zraky několika důchodců a nechat si vynadat od ustaraně vyhlížející maminy, že mi v silonkách a podkolenkách musí být zima. Baví mě si při zpáteční cestě vlakem číst Velkého Gatsbyho naproti klimbající paní a třikrát sbírat spadlou jízdenku ze země.

Něco se změnilo, tak mi držte palce, ať to tak i zůstane.