Moje akné: Bez cenzury & Jak to cítím?

Přijde mi jako docela dobrý nápad dát sem fotky, které ukazují skutečný stav. Ne proto, že bych byla nějaká masochistka a užívala si vystavování naprosto nelichotivých snímků na internetu. Ale zkrátka byste možná rádi věděli, o čem celou tu dobu mluvím a na co si stěžuji. Navíc bych to také ráda pojala, jako jakési zmapování vývoje.

Zároveň si bez nějakého sebeshazování myslím, že spousta z vás se bude po zhlédnutí těchto fotek cítit lépe, ohledně svých nedostatků. Já to tak ostatně taky mám. Existují lidé i s horším akné než já. A ten pohled na ty fotky, přestože ty lidi samozřejmě lituju, protože vím, že spousta z nich má zkažené životy, mě tak nějak uklidní.

Z dob před začátkem užívání anitbiotik

Týden a kousek od začátku užívání

Dva týdny užívání anitibiotik. Zatím asi nejlepší pleť za dlouhou dobu. Vidíte ten sebevědomý výraz? ;)

A jedna aktuální, s make-upem. Oproti minulé se mi začalo opět dělat více boláků, hlavně v U zóně, a taky to mám nateklé pod pravým okem, jako by mi někdo dal pěstí.... I přesto, že registruju jisté zhoršení, zatím nepropadám žádné panice nebo trudnomyslnosti. Čtěte níže.

Ráda bych  vysvětlila, jaký postoj k akné v současné době zaujímám. Určitě jsem udělala krok dopředu. Tím chci říct, že už se tím tolik neužírám a netrápím jako předtím. Samozřejmě, že do pocitu čirého štěstí to má daleko, jenže už nemám potřebu se při každém pohledu do zrcadla hroutit.

Co se změnilo? Přestala jsem brát akné jako kosmetický nedostatek a vadu na kráse. Namísto toho si uvědomuji, že je to nemoc. Víc, než červený flek na obličeji sám o sobě mi vadí fakt, že jej cítím. Že ty podkožní boule bolí, nebo svědí, nebo je cítím, když zatnu mimické svaly.

Nemá cenu být na sebe hnusná, natož se z něčeho vinit. Když chytím chřipku, tak přece kvůli tomu taky sama sebe netýrám. To je jádro pudla, ke kterému jsem se nebyla tak dlouho schopná propracovat. S čistým svědomím můžu říct, že dělám, co můžu a nejsem si vědoma toho, že bych akné zavdávala nějakou příčinu (kromě dřívějšího stresu a depresí, které jsem už odbourala... nádech, výdech, zatančit si na Florence and the Machine, a bude to v pořádku...).

Za své akné nemůžu. Když jsem něco nezpůsobila, nemám proč se za to cítit provinile. Nemám se za co stydět, nemám co skrývat, nemusím se ničemu podřizovat. Nikdo mi přece neřekl, že mám na veřejnosti chodit se sklopenou hlavou a při rozhovoru se vyhýbat očnímu kontaktu. Lidi se s tím smíří. Lidi to přežijou. Lidi si toho mnohdy ani nevšimnou anebo třeba taky ano, ale nenapadne je zabývat se tím. No a pokud už s tím někdo má problém, tak se na něj můžu zvysoka vykašlat.

Také bych mohla skončit i hůř. Ano, jsem si plně vědoma toho, že lidé na světě mají daleko horší problémy než já. A pro další důvod, proč naladit mozek na poněkdu pozitivnější vlnu, vůbec nemusím zacházet do oblasti globálních problémů. Tolikrát jsem četla, že "pokud chcete mít pozitivní život, musíte mít kolem sebe pozitivní lidi a odstřihnout ty, co vás stahují dolů". Uchopila jsem tohle "moudro" z druhé strany. Komu svým fňukáním prospívám? Zpětně si docela provinile uvědomuji, kolik jsem toho naložila třeba na svou mamku. Nakolik byla ona sama ve stresu a nešťastná z mých depresivních stavů? Mám právo někomu něco takového dělat?

Tohle všechno mě vedlo k tomu, že jsem se "vzpamatovala". Přemýšlet celé dny o vlastním tragickém údělu na tomto světě není to nejlepší řešení, jak strávit zbytek života. Anebo v tomhle stavu setrvat můžete... ale nečekejte, že vám za to vaše okolí bude děkovat. Neodpustím si klišé na závěr. Lidé, kterým na vás záleží, jsou povzneseni nad takové záležitosti a daleci toho, aby vás odsuzovali, protože vás asi mají rádi pro něco více.