Zápisky abstinentovy

Antibiotikům bezpochyby vděčím za mnohé. Jsou úžasná, skvělá a užitečná. Přesto je tu ona podmínka. Nepijte! Což o to. Rovných sedmnáct let jsem abstinovala a ani teď žádný závratný pijan nejsem. Proto by mi to teoreticky nemělo vadit. Jenže znáte to. Závist je ošklivá věc. A co si budeme nalhávat, jsou případy, kdy bych do sebe s chutí něco kopla, jen abych otupila smysly... těžce zkoušené pijanstvím ostatních.

Vítejte v mém deníčku, psaném pevnou rukou. Respektive pevnými deseti prsty. But baby, at what price?

15. 11. 2013
Můj drahý deníčku, dnes je stužkovák a já již týden zobkám antibiotika. Ovšem aspoň o část alkoholních zážitků ochuzena nebudu. O tu část, kdy si chladíte rozpálené tváře o studené dlaždičky restauračního wc, zatímco se skelný zrak upírá na lehce plesnivou záchodovou štětku...

Dobře, možná trošku přeháním. Ale je mi špatně. Patrně bacil. A to ten stužkovák ještě ani nezačal. Pozoruji za oknem auta dozadu ubíhající světla, za mnou na zadním sedadle sedí tiše kamarádka. Taťka nás už dováží na parkoviště restaurace.
"Dostanete množstevní slevu na záchytku," prohlásí velice vtipně, čímž odkazuje na nemocnici, která se výmluvně vypíná přes cestu.
Možná to nohaté stvoření v bílých šatečkách vedle mě. Mě přirazí dveře před nosem. Střízlivým vstup zakázán.

Vydáváme se do restaurace a mě je z prvních dojmů jasné, že zdejší záchodová štětka plesnivá nebude.
"Vy tady jdete na ten dýchánek?" vypískne blonďatý číšník, který patrně použil více laku na vlasy, než já.
"No, to bude dýchánek," dí kamarádka temně.
Nemůžu, než souhlasit.

Všem se líbí moje šaty a všichni říkají, jak mi to sluší. Rozplývám se dojetím a lovím v kabelce kartičky s děkovnou řečím.

Důležitě všem vyprávím, jak nemůžu pít.
Chápavě přikyvují.

Každý má před sebou sklenici s bublinkovým přípitkem. A co je to na dně? Jahůdky? Jakpak to asi chutná?

Jíme.

Už mi není tak špatně. Jídlo dělá divy. Pořád to říkám.

"Děkuji, M., nebudu pít."
"Proč?"
"Beru antibiotika."
"Tak to je jasné."

Zajímalo by mě, co si asi o mně ve skutečnosti ví. Před několika týdny jsem mu neprozřetelně půjčila sešit do fyziky, obohacený na jedné stránce o výmluvný nápis "Nenávidím Markétu K.". Nu což, každý má slabé chvilky, tak ať si odpustí ten zkoumavý pohled.

Třídní prohrála v soutěži a musí vypít osm panáků.

Jdeme tančit, křičí jedna ze spolužaček. S kultivovaným výrazem si doleji sklenici džusu. Najednou sedím sama u vyprázdněného stolu. Pozoruji sklenici před sebou. Jak jen můžou chutnat ty jahůdky?

Byl to sladký sajrajt. Jdu tančit.

Tančím. Profesorka angličtiny vytáhne zpoza zad láhev rumu a přátelsky jí zamává mým směrem. Odpovídám jí odmítavým gestem, zatímco mi v oku nervózně tikne.
Profesorka předává láhev někomu jinému, kdo narozdíl ode mne nepohrdne lihovinou. V jejím obličeji se značí blahosklonný výraz. Ach ti abstinenti.

Už mi ani trochu není špatně. Opět sedím u stolu, nohy natažené na vedlejší židli. Kolem zdi se ke mě protáhne jedna ze spolužaček. S kamenným výrazem pozoruji, když obchází kolem a třese s krabicemi od džusu.
"Je to prázdné," oznámím jí lechce poťouchle, když odloží poslední krabici.
Tak to budou pít neředěné.

Tančím. A pak zase sedím a s pobaveným výrazem pozoruji tu drobotinu.
"Market, taky máš takovou škytavku jako já?" směje se jiná spolužačka a já již vidím, jak jí ethanol deformuje rysy.
"Ne."

Procházím potemnělým koutkem huličů na záchod. Vlastně nehulí. Upekli si koláčky.

"Market, tak si dej!" vznáší se mi před očima lahev Jägermeistera.
"Řekla jsem ti, M., že nepiju."
"Aspoň trochu... Nebuď labuť..."

"Ten M. je naprosto nemožný, když se ožere," šeptám k poněkud střízlivější spolužačce, pro kterou postačí písmeno N.
"Co já?" chce vědět jmenovaný.
"Že je s tebou legrace, když piješ," poplácám ho po rameni.
"To je dobře," šťastně se rozesměje.

Přítel téhle spolužačky měl dělat šoféra. Sice dojel, ale poté bohužel podlehl svodům té ďábelské metly lidstva a sťal se.

Je jedna hodina po půlnoci a restaurace zavírá. Ocitám se na chladném parkovišti. Dav se vydává na pařební turné po klubech.
Zapnout režim paniky. Co se mnou bude?? Pařit nejdu, poněvadž ani v jednom z klubů patrně Kolalokovu lihu prostou limonádu nevedou.
Zoufale hledím do oranžového světla sodíkové výbojky.

Ale co to! Náhle se na parkovišti objeví jako spása Slečna N. a Pan Sťatý šofér. Slečna N. ví, že si nemůže dovolit pařit, ale místo toho je potřeba Pana Sťatého dopravit domů.

"A nemůžeš řídit ty?" poskládá v lihu naložený mládenec souvislou větu.
Představím si sebe, své nevalné řidičské umění, auto, které není ani moje, ani jeho, noční silnici a nebezpečí zvratků za krkem.
"Ne... Já jsem... taky něco měla."
Není to lež, není to lež, není to lež. Díky bohu, že jsem měla chuť na ty jahůdky.
"No, tak to ne," pokýve hlavou Slečna N.

"Tak si vezmem dohromady taxíka. Máte někdo číslo?"
Ne-e.
Pan Sťatý šofér jej také nemá, zato však odněkud vyloví zmuchlanou, cigaretovým kouřem páchnoucí šerpu a hodí mi ji kolem krku.
"Pasuju těěě... na maturanta."
"Tak ti dík."

Slečna N. volá kamarádce ve snaze zjistit si od ní číslo na taxislužbu.
Z reproduktoru mobilu se k nám nese rozjařené hlaholení, hýkání a povykování.
"Hele, ta...xííík!" prokáže její přítel nečekaný postřeh.
"Tak ahoj," ukončí hovor Slečna N.

Tak jsme se nalodili.
Sedím vedle řidiče, který pochopitelně jede jako hovado, řítíme se protisměrem devadesátkou obcí, ačkoliv je půl druhé v noci a prázdno, tak tohle prostě nenávidím a každý, kdo mě zná, to ví.
Slečna N. mi zaťuká na rameno.
Otočím se a ona pobaveně kývne k Panu Sťatému šoférovi.
Bezvládně přepadává na sedadle dopředu a vypadá jako dummy po testovacím nárazu.
"Chce se mi blít," oznámí nám a opět zavře oči a vytuhne.

Dohodneme se, že vystoupíme před nádražím.
"Miláčku," drtí mezi zuby Slečna N., "vylez ven. Miláčku..." šťouchá do něj hrubě.
"Budu blít!"
Nakonec je vystrčen.

Platíme.
To je dobrý, mávne rukou kamaráka, když chci přispět svou částkou. Můžu ji pozvat na kafe.
Taxík odjíždí a nám se konečně otvírá půvabný výhled na Pana Sťatého šoféra, který celou tu dobu skrytý za autem na opačné straně usilovně zvracel.

Milý deníčku. Jsem tak ráda za teplo domova, zejména pak za čisté pyžamko na rozestlané posteli... takže dobrou.

18. 11. 2013
Deníčku! Na našeho dějepisáře stužkovák  hluboce zapůsobil!
Dnes se mé sestry opatrně přišel zeptat, jestli někdy taky piju....

11. 12. 2013
Milý deníčku, dnes jsem se dozvěděla, že prý voda, co si ji napouštím na školních záchodcích do lahve, obsahuje olovo.
Kde má člověk na tomto světě zastání.
Myslela jsem si, že jsem to kilo přibrala na svalech. A prdlajs. Ono je to plum... buuum.

25. 12. 2013
Tak na Štědrý den jsem měla, deníčku, hrnek punče, co jsem z něho cucala asi hodinu. V noci se mi zdál sen o tom, že jsem se strašně, strašně opila, dokonale se mi motala hlava a začínalo mi být tak docela blbě. Nicméně, bylo to v restauraci a číšníka jsem okouzlila tak dokonale, že ani nechtěl, ať platím.

26. 12. 2013
Skleničky, poloprázdé skleničky s vínem přede mnou na stole.
Ne, nechci nalít, odmítám podle svého přesvědčení vznešeně.
To mě sice v rámci rodinné sešlosti staví na pozici černé ovce, protože za abstinujícího řidiče nemůžu být v žádném případě považována.
Jsem hrdá na svůj úděl. Je to takové... kultivované. Co mi taky zbývá?

Napadá mě nepříliš vhodná modifikace známé rady začínající slovy: "When life gives you lemons...

... grab tequila and salt." 

31. 12. 2013 
Z pohledu na Rychlé špunty mě bolí zuby.

Tak tedy aspoň jeden řádně alkoholický přípitek? V tomhle roce naposledy, slibuji!

Zdroj

Přeji vám krásné nakročení do nového roku, ať už se šampaňským, Rychlými špunty, nebo heřmánkovým čajem. Hlavně ať vám po tom příští den není zle.

- Markéta