O cvičení

Nikdy by mě tímto tématem nenapadlo zabývat se... Kdyby mi před několika týdny nebylo řečeno: "Hubneš! Ať se nám neztratíš před očima!"
Hned zkouším, jestli je to pravda. Plesknu se rukou přes stehno a ejhle. Vždyť ono se to skoro netřepe!

Toto prohlášení bych měla uvést na pravou míru. Nehubnu. Navíc se cpu. Ne sladkostmi a chipsy a podobně, ale prostě mám ráda jídlo, opravdové jídlo a mohla bych jíst pořád. Prokazatelně vážím pořád stejně. Nicméně, možné je, že tu změna přece jen je. Nikdy by mě nenapadlo, že moje poskakování bude mít nějaký efekt. Nesnažím se o něj.

Co se u mě rozumí cvičením? Vcelku jednoduchá sestava posbíraná z různých zpevňovacích a tvarovacích cviků z celého internetu. Něco na břicho, něco na nohy, něco na pr... Dvacet minut každý den. Ono je to ale vlastně celkem jedno. A proč tedy cvičím a co mi to dává?

 Já a sport?
Špatné. Sport se u mě dlouho rovnal tělocviku, ve kterém jsem neuvěřitelné poleno. Něco jako ladný pohyb mi určitě nehrozí. Do dálky hodím dvanáct metrů. A skočím dva a půl metru, což je zcela neuvěřitelně málo, vzhledem k délce mých nohou. Jediné, v čem jsem byla vždy vytrvalá, byl běh. Mám v sobě něco, co mi nedovolí se zastavit se před cílem.
Ze sportu mimo školu preferuji zejména cyklistiku, což se vyznačuje tím, že jezdím sama (nepříšliš bezpečné, uznávám) a nikdo mi do ničeho nekecá a já si užívám jízdu se vším všudy, kochám se a sjíždím kopce sebevražedným způsobem.
Moje rodina ve mě zakořenila oblibu pěší turistiky. Chůze je přece jen pohyb nejpřirozenější a když před sebou máte zajímavý cíl anebo jen zajímavé okolí kolem sebe, není přece co řešit.

Moje postava?
Mám ji ráda. Upřímně, jsem zcela a naprosto spokojená. S dnešním ideálem nemá nic společného, ale nechápu, proč bych měla o něco takového usilovat, když na to nejsem stavěná. Zato ale mít o trošičku více přes prsa, tak nádherně zapadám do představy ideálního děvčete let dvacátých. Cviky jsem volila s ohledem na zpevnění - to nikdy nemůže uškodit. Rozhodně nechci hubnout, protože není co.

Od kdy?
Cvičit jsem začala v posledním únorovém týdnu tohoto roku, zjišťuji pohledem do diáře. Pravidelně a každý den jsem zvládala cvičit až do prvních červnových dnů, kdy mi režim narušil pobyt v Paříži a do toho jsem chodila do autoškoly a nějak jsem nestíhala cvičit každý den. A přes léto jsem vůbec velmi zlenivěla. Na pravidelný režim jsem najela na konci prázdnin. Pustilo mě to ale s oním zhoršením akné, které ze mě naprosto vyždímalo chuť dělat cokoliv. Pohybovala jsem se ve stavu otupené beznaděje.
Změna přišla až s tím, kdy mě mamka poprvé upozornila na to, že bych mohla zase začít cvičit. Že na mě byly a ještě stále jsou vidět výsledky a byla by škoda to zahodit. Tak jsem se přemohla. A jsem jí za to vděčná. 
 
Důvod?
První polovina roku 2013 pro mě byla tím neúžasnějším životním obdobím. Byla jsem šťastná a spokojená sama se sebou. Byla jsem nabitá energií, chtěla něco podnikat a přitom mi vše vycházelo. Cvičit jsem tedy začala zejména proto, že jsem měla chuť dokázat, že něco dokážu.
Ukázalo se to být skvělým prostředkem, jak vybít nahromaděnou frustraci, vztek... Dokázala jsem u něho naprosto vypnout mozek a soustředit se jen na to, co se děje teď a všechnu energii vrhnout do pohybu. Jsem člověk konzervativní, mám ráda pravidelný režim a proto mi vyhovovalo a vyhovuje, že se jedná o každodenní činnost, něco, co udrží den pohromadě.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi o výsledky nešlo ani trochu - nehanala jsem se za nimi, ale měla jsem radost, když jsem je pocítila. Zpočátku bolavé svaly a kombinace studené sprchy mi dělaly moc dobře. Jakmile jsem ale jednou vypadla z rytmu, zdálo se, že už se nedokážu vyhrabat zpět.

Naštěstí jsem to zvládla a cvičení se pro mě stalo přesně tím, oč jsem usilovala. Je to něco, na co se těším. Snažím se nemyslet, ačkoliv to jde hůř, než předtím. Soustředím se na pohyb, na tělo, na svaly, které pracují. Snažím se pořádně zapotit. Sama sebe přesvědčit, že to můžu zvládnout. Když dokážu nějaký cvik zvládnout rychleji, dokonaleji, můžu zvládnout cokoliv a o to tady také jde.
Někdy se mi podaří parádně vyplavit endorfiny, což je úžasný pocit, kdy se mi chce smát a tančit a jsem v podstatě šťastná. A jsem si jistá, že takové hormony mě ovlivní mnohem pozitivněji, než moje stresování.

Cvičení je pro mě způsob, jak se udržet v dobré náladě, jak neztrácet odhodlání a naději. Těším se na něj, protože jsem přesvědčená, že pro sebe konám něco správného.

Výsledky?
Vrátím se na úvod článku. Pochopitelně, že mi zalichotí, když mě někdo pochválí. Hned se cítím sebevědoměji, což je přesně to, co potřebuju. Na chvilku nemyslím na to, kolik podkožáků se mi zase klube na bradě, ale mám radost z toho, co se mi na sobě samé líbí.
Cvičení na mě mělo už od prvních dnů ten efekt, že jsem se začala úplně jinak nosit. Změnila jsem držení těla, jsem pořádně vypnutá a narovnaná. Nehledě na zcela reálnou fyzickou kondici, kterou jsem předvedla při prvním jarním výšlapu, kdy jsem ostatní nechala daleko vzadu.
Tak tedy, když mě někdo takhle pochválí, hned se soustředím víc na svoje tělo a s danou osobou nemůžu, než souhlasit.

Ano, taky se mi to líbí. A jsem ráda, že ohledně sebe dokážu mít pocit spokojenosti.