Schované zrcátko

A tak se zase překulil týden. No ne, jak ten čas letí. Za měsíc nám už budou vyhrávat koledy. Za měsíc a půl mě čeká náš přeslavný stužkovák. Jeho datum je hranicí - pokud do té doby nezačnu v obličeji připomínat lidskou bytost, tak to s Mary Kay balím. Lidi už teď vymýšlejí, v čem tam půjdou. A co já? Vždyť jsem ani nechodila do tanečních a úplně na zadním ramínku na mě nesměle pomrkávají jediné šaty, nepříliš vhodné pro chladný listopadový večer. Rozumějte, já občas mrznu i ve 30 stupních. Vlastně je to na delší povídání. Já a moje neprokrvené prsty s nehty nepříliš zdravě vyhlížející modro-fialové barvy jsme prostě legenda. No co se tedy nestalo. Moje předrahá maminka mi nabídla, že mi půjčí šaty svoje. Jsou úpletové, tmavěmodřetřpytivé a hlavně, mají dlouhý rukáv! (Akorát na zádech se nachází jedna krizová oblast zvaná průstřih...) Bude to originální, to tedy určitě. S mamkou se co se vkusu týká shodnem. Takže? Vsadím se, že žádná z mých spolužaček takový zdroj nemá...

Zároveň ale ve mně hlodají obavy. Co když budu pořád vypadat červenofialovohrbolatě? To se bude s tou tmavěmodrotřpytivou pěkně tlouct... Jsem netrpělivá? Tragická? Pořád si kladu otázku, jestliže to takhle má být. Funguje ta kosmetika tak, jak má? Srovnávám fotografie ze srpna, zářijových dnů, října. V hlavě mi neodbytně vyskakuje křivka grafu směrující prudce dolů, do pekel. Řekněme, že občas s tím optimistickým přístupem mívám problém.



Jak tak sedávám u stolu, mám ve zvyku mít vedle sebe malé zrcátko. Původně mívalo stojánek a tedy stálo. Při jedné politováníhodné události se však stojánek rozpadl na dvě části a od těch dob zrcátko leží. Nicméně, pořád po ruce. No a samozřejmě, že nemám ve zvyku nic jiného, než ho popadnout a začít se zkoumat. A to zkoumání, vážení, vede k "sebevylepšování". Zrcátko je potom tedy zdrojem frustrace, když po několika minutách odrazí ještě o něco červenofialovohrbolatější odraz. Rozhodla jsem se tomu zamezit jednou provždy. Popadla jsem onen zlovolný kus skla a nemilosrdně jej zavřela do temné skříně. A mám po ptákách... Občas má ruka instinktivně zašátrá tam, kde se zrcátko obvykle vyskytovalo. Ale vzhledem k tomu, že tam ruka pochopitelně nic nenajde, musím si najít jinou činnost, k mé pleti poněkud ohleduplnější. Praktikuji to tak už celý víkend a jsem spokojená. Ještě bych potřebovala přijít na to, co s tím, abych se pořád (vědomě i nevědomě) nedotýkala obličeje.

Co se mého stavu duševního týká... tenhle týden to byla typická horská dráha. Podezírám, že nejhorší propad mé duševní rovnováhy (strašně jsem se rozčílila a pak už šlo všechno, úplně všechno, do kytek...) zapříčinil následné zhoršení akné. Štědrá nálož nových velebeďarů na sebe nedala čekat. A to máš za to, že se pořád rozčiluješ, říkám si, zatímco na obličej se sebetrpitelskou pečlivostí aplikuji lokální krém. Ano, je lokální, ale někdy mám pocit, že bych se v něm mohla i vykoupat. I když děsivě suší, neodolám a nalévám na kus vaty slivovici. Kdyby mě někdo zmerčil, je po mně. Pochopte, slivovice! S touto poněkud provinilou myšlenkou potírám alkoholem nebezpečně narůstající červenou skvrnu přesně mezi očima. Pokud se nestane zázrak, do rána ze mě bude jednorožec!

Zítra je pondělí a to znamená novou návštěvu u té potrefené ženské, tj. kosmetické poradkyně, jak se prezentuje. Už teď jako bych cítila tu centimetrovou vrstvu make-upu na mém nebohém obličejíku. Taky vím, že mi pravděpodbně patřičně rozjásaným tónem sdělí, že je to opět lepší. Skutečnost, že jsem v nejtemnější chvíli napsala do googlu akné sebevražda před ní pravděpodobně zatajím. Ne, že bych něco takového plánovala. Jen mám poněkud sklony přehánět. Pořád. A depkařit. Pořád. A očekávat nemožné. Pořád. Proč nepřistoupit na Mary Kay juchání? Je to jednodušší.

Nicméně, ještě než mě v pátek sklátila sebevražedná deprese, stihla jsem si jej náramně užít. Tělesná výchova ve čtvrém ročníku je blaho. Ach sbohem vy roky strávené v té samé tělocvičně, od základky až do třeťáku! Sbohem vy ošoupané parkety, zavšivené žíněnky a volejbalové míče, které mi zkřivily prsty! Tělocvik ve čtvrťáku se totiž odehrává ve sportovním a relaxačním centru! A zatímco se mé  sportovně založené spolužačky do jedné nahrnou do té králíkárny obložené zrcadly (posilovny), vydám se relaxovat. K tomu záměru skvěle poslouží nevelký rehabilitační bazén. Po traumatické chvíli, kdy ze sebe setřu make-up se rozběhnu k bazénu. Ano, jsem tu sama, úplně sama! A když se po mé čtvrthodince blaženého plavání dostaví postarší občan, zjevně se záměrem se rehabilitovat, ráda si s ním popovídám o počasí. A když se potom samotinká rozvalím ve vyhřáté vířivce, mám pocit čistého zadostiučinění. Je mi, jako bych na všechny tělocvikáře světa pomyslně zvedala prostředníček...

Co jsem tímhle nadšeným popisem chtěla říct? No ano, vracela jsem se z toho bazénu přes celé město domů a neměla jsem na sobě ani miligram make-upu (nemluvě o tom, že mé vlasy nápadně připomínaly část jakéhosi halloweenského kostýmu)! A co víc? Cítila jsem se v té chvíli tak euforicky skvěle! (Jistě, nemá to nijak dlouhé trvání, protože se mi obličej do dvou hodin zmastí tak, že se to nehodí, ale na triumfální pochod bazén-domov to postačilo. Za odměnu, že jsem tak šikovná, jsem si po cestě domů koupila dva meruňkové šátečky, mňam...)

Doteď nechápu, jak jsem si mohla nechat náladu a obličej zkazit, ale tahle emocionální houpačka, to se nám lidem s akné asi stává. Takže, držte mi palce, abych nadcházející týden přežila ve zdraví a duševní rovnováze!