Otázky

Co mi tenhle týden chybí? Co je důvodem prázdnoty, která nabízí jen ozvěnu kroků kohosi neviditelného? Proč jenom mám ten pocit, že můj život není úplný? Nechte mě zamyslet se... ach, už vím!

V pondělí jsem popadla mobil, sotva zazvonilo v 9:40 na přestávku, tu velkou, zvanou již od mých útlých dětských let svačinková. S odhodlaným výrazem jsem se vydala do dravého proudu studentů valících se občerstvit do školní restaurace nevalné pověsti. Ale protože s davem nikdy nejdu moc dlouho, zanedlouho jsem se oddělila a vyhledala poklidné místo za dekorací, která tu zbyla po školním plesu, který má třída minulý rok pořádala. Na té napodobenině secesní plakátovací plochy nabízející vystoupení Slečny Lechtivé by nebylo nic špatného, kdyby ovšem nestála hned vedle dveří chlapeckých záchodků. Nicméně, ani zjevy, které se z nich a do nich co chvíli trousily, mne nemohly zviklat v mém rozhodnutí.

No tak, je čas vstávat, myslím si v duchu škodolibě, zatímco naslouchám vyzváněcímu tónu. Osoba na druhém konci (Čeho? Virtuálního drátu?) to konečně zvedne.
"Dobrý den, tady K..." zašveholím sladce. Nejsem si tak úplně jistá, že ona osoba je v tuto hodinu docela při smyslech a odolám pokušení zazpívat jí do ucha teskným hlasem Lany Del Rey Hello, hello, ca-can you hear me?Místo toho jedním dechem pokračuju: "Já se omlouvám, ale dneska mi to určitě nevyjde. Máme divadlo. A ani po celý zbytek týdne. Máme školní výlet. Praha."
Na jistotě mi přidává, že vlastně ani nelžu. Akorát, že do té Prahy nejedu.
"Ano, samozřejmě, v pořádku," nalezne druhá strana konečně svůj ztracený hlas a zvládne mu dodat onen legendární tón typu cokoliv-nic-se-neděje-můžeme-vás-hýčkat-kdy-se-vám-to-bude-hodit.
Bystřejší z vás již jistě pochopili, že jsem ze sna vyburcovala samotnou Mejkapovačku a odřekla schůzku!
"Tak příští pondělí?" zašveholí a už z ní prýští profesionální nadšení.
"Na to zapomeň," zahřmím v odpověď.
Ne. Musím vás zklamat, pokud jste mi již začali tleskat. Ve skutečnosti jsem řekla: "Dám vám vědět." Promiňte. Nemohla jsem si to odpustit. Napsané to totiž vypadá ještě lépe, než v mé hlavě.

Seděla jsem, rozzářená svým malým triumfem a spokojeně chroupala mrkev.
"Na oči?" táže se spolužačka.
"Ne, na pleť. Mamka někde našla, že je to ještě důležitější, než béčko."
Koneckonců i obávaný isotretinoin je derivátem vitamínu A. Co se mých očí týče, skutečnost, že lidi na ulici v obličeji rozeznávám až když se přiblíží na deset metrů, mě nijak neomezuje. Ono nakonec někoho raději nevidět občas může být docela přínosné. Tedy až na jednu výjimku. Na řidiče stříbrných a modrých fabií ostřím velmi pečlivě. Co kdyby to náhodou byl Fešný Instruktor?
Raději zpět k mrkvi a akné.
"No, strava může udělat hodně," souhlasí kamarádka. "Market, jíš mléčné výrobky?" ptá se a já vím, kam míří. Ne, ne, ne, jen to ne. Já zbožňuju mléko. A co teprve sýry? Desítky druhů sýrů! A tvaroh s bylinkami na pečené brambory! A chleba s máslem! A domácí jogurt ke každé svačině. Ne. To prostě nejde.
Ona spolužačka mívala akné, jednu dobu dost nehezké. Nikdy se nemalovala. O to výrazněji pak změna byla vidět. Po prázdninách se vrátila do školy s hlaďoučkým obličejem bez jediné skvrnky. Přestala úplně jíst mléčné výrobky. Prostě intolerance na laktózu.

Já nemůžu být ten případ. Že bych snad najednou zničehonic začla být před dvěma měsícy prudce intolerantní? Nikdy předtím jsem problémy s mléčnými výrobky neměla. Prostě to odmítám přijmout. Přesto píšu mamce. A je to počin oprávněný. Mamka dělá zdravotní laborantku v krevním centru, kam denně směřuje na čtyři stovky krví a kde z nich dokáží vyšetřit nejrůznější zvěrstva a potvorstva. Ale nesnášenlivost laktózy, světe div se, ne.

Případ latkóza je zatím uložen k ledu. Ano, už jsem předtím v nemálo článcích četla o tom, jak by měli lidé s akné omezit mléčné výrobky... ale. Já mám pořád pocit, že akné je u mne záležitostí hormonální a ne určitým typem alergie. Navíc nemám pocit, že by mi po hrnku mlíka vyskočil beďar. Ta spolužačka říkala, že jí stačí mléčná čokoláda a pozná to. Nene. U mě to musí být zvýšenou hladinou testosteronu. Vždyť mamka pořád říká, že držím hrnek jako chlap (To znamená, že ne za ucho, ale celou dlaní. A proč? Abych si zahřála své věčně ledové ruce, ale to už nikdo nedodá!).

Prozatím se zaměřuji na detoxikaci. Prolévám hrdlem kopřivu a polykám černé tobolky Carbofitu. V kombinaci s jistými experimenty s tea tree olejíčkem se mi zdá, že vidím nepatrné zlepšení (klepejte na dřevo, bušte jako datlové!). Chtěla bych si pořídit ještě levandulový olej. Vzhledem k tomu, kolik peněz jsem už ale stihla rozfofrovat, se musím trochu mírnit. Takže si ho nekoupím zítra. Ale třeba až... ve čtvrtek. To bude pro dobrý pocit stačit.

Jestli se uvolím příští týden navštívit Mejkapovačku, chci ji ohromit viditelnou změnou a až začne jásat, řeknu jí, že jsem výrobky z Mary Kay přestala používat, tedy až na čisticí emulzi, která se hodí na odličování... a růžovoučké tonikum. Krém sice hydratuje, ale vypadám po tom jako diskokoule. Takže děkuji, to si na sebe raději máznu maminčinu Niveu proti vráskám. Je lehoučká, rychle se vstřebává a dělá hladký ksichtík (jako bych něco takového ve skutečnosti měla, haha).

Věřím, že i přes veškeré nástrahy okolního světa týden bez Mekapovačky přežiju a že i přes dramatický úvod po ní žádné prázdno nezůstane.

Natřela jsem to Mejkapovačce? Bude teď muset natírat někoho jiného? Jíte mrkev? Máte rádi mléko? A brambory s tvarohem? Držíte hrnek jako ženská nebo jako chlap? Kolik mi dáváte času, než mě dm drogerie opět vtáhne do svých útrob?