Klid v duši

...aneb na co zrovna myslím, pokud nevyšiluju.

Včera jsem se vracela pozdním odpolednem ze "schůzky s kosmetičkou". Zní to dost směšně - nikdy takovou osobu ve svém životě nepotřebovala a najednou se tu objevila jako bonus k užívání kosmetiky Mary Kay. Upřímně, v tu kosmetiku nějakou víru mám - začala jsem ji užívat před týdnem a doufám, že zabere. Tím chci říct, že si nemyslím, že je úplně špatná a že není na stejné úrovni s Avonem nebo Oriflame, jak někteří rýpají. Ale ta ženská - no potěš! Z filozofie firmy Mary Kay mám husí kůži. Nadšené úsměvy, podávání rukou na začátku a na konci setkání, švitoření o čemkoliv - děkuji pěkně. Mimochodem, téhle paní by měl někdo zabavit tubu s make-upem a zamknout ho před ní do trezoru...


A tak procházím nádražím, na kterém probíhá zuřivá reknostrukce, a slunce svítí skrze oblaky prachu. Šlápnu svou oblíbenou lodičkou do jakési díry plné jemného smetí. Mám nepříjemný pocit, že po zásahu oné šílenkyně s make-upem můj obličej připomíná čerstvě nahozenou zeď. Strukturou se to pak možná blíží brizolitu. Jediné vysvětlení, proč se to ze mě všechno nedrolí, nacházím ve faktu, že moje pleť je po štědré náloži krému tak mastná, že se to prostě přilepilo.

Ale potom se mi podaří odpoutat od přemýšlení nad mým vzhledem. Je krásný chladný den, vítr mi fouká vlasy do obličeje. Kráčím po chodníku a každá drobnost jako rozbitá dlaždice mi vlastně v té zlaté záři připadá moc krásná. Ano, mívám takové stavy, kdy se bezdůvodně usmívám, jen tak, a mám radost ze všeho kolem sebe. To podzimní odpoledne mě zklidnilo neuvěřitelným způsobem. Vůbec mi nevadí, že mi moje milovaná obuv se sadistickými sklony mezitím vytváří na palci puchýř. Když dojdu až na naši ulici, zastavím se a jen tak zírám do nebe... a pak fotím - jako by to všechno snad šlo zachytit ubohým foťáčkem disponujícím 2 megapixely. Důležité však je, že se po dlouhé době cítím normálně a docela spokojeně.