O archeologii a odvaze vypadat blbě

Kdyby se mě náhodou někdo z pozůstalého čtenářstva otázal, jak se vlastně mám, odpověděla bych, že vždy nejlépe. Na otázky, proč už tady nebloguji, ještě pořád musím čas od času poskytovat odpovědi. Odpovídám, že lpět na tom, co bylo před dvěma lety, je bezúčelné. Navzdory tomu, že mé fotky na blogu jsou již taky nějaký ten pátek staré, nezabraňuje to -pořád, zase, opět, neustále- některým jedincům radit mi, co provést s mým obličejem a soucitně mlasknout nad tak očividně ztraceným případem, jako jsem já. (S čímž ovšem musím počítat, když už jednou tenhle blog mám, že ano).

Pojďme se ale věnovat tomu, jak můžu žít s tím, jak vypadám.

Věci se mají tak, že přesně takhle:

V minulém článku jsem vyhrožovala archeologickou bakalářskou prací. A víte co? Doopravdy ji píšu. K archeologii se váže i další podstatná skutečnost. Jedná se o pobyt v terénu. A nepříliš překvapivě je to velmi špinavá záležitost. Je to prostředí, ve kterém jaksi není čas a prostor na to mít bezchybně přepudrovaný obličej a v létě se dost možná zpotíte natolik, že to stejně veškeré pokusy o make-up vezme s sebou.

Nemusíme být ovšem takoví extrémisté. Jsou prostě dny, kdy člověk vypadá lépe... no a kdy je to trochu horší. Nu a v mém případě, i když je vše vychytáno do posledního puntíku na sukni, pořád je tady můj nešťastný obličej, ve kterém pod jistým úhlem pohledu uvidíte všechny ty důlky a ďubance. Tedy, téměř pod všemi úhly pohledu.

Co teď? Mám mít další existenční krizi? Zavřít se doma, nevyskytovat se v místnostech s obzvlášť nemožným umělým osvětlením, odmítat veškerou lidskou společnost? A co archeologie, pot, maz a ta trocha řasenky, co skončila pod očima? To se mám raději vnořit do městské kanalizace a rozjímat nad svým neblahým osudem?

Možná, že to ode mě jistá část společnosti očekává, to nelze nikdy vědět s jistotou. Můj osobní názor však je, že většině společnosti je to jedno. Většina společnosti si toho totiž patrně ani nevšimne. Ačkoliv to možná bude zavánět nějakým prohlášením hodným firstclass.cz, vězte, že jsem se prostě rozhodla žít tak, jak je to pohodlné mně samotné.

Je potřeba si to přebrat. Upřímně si říci, s čím lze zabodovat a s čím s nikoliv (Hlavně mi prosím vás netvrďte, že ve vašem případě ničím. Znáte to. Sto lidí, sto chutí). Já si třeba řeknu, že s bezchybnou pletí to nebude. S očima už to půjde o něco lépe. Většinou se mi lidi daří natolik udolat mou lehce excentrickou osobností, že prostě nemají šanci vnímat to, co nechci, aby vnímali, respektive nebrat to jako můj nejzásadnější rys.

Řekli o mně, že mám v očích energii a nadšení. Hle, na tom něco bude. Poslední dobou jsem stále více a více zakousnutá do toho, co dělám, a nehodlám pustit. V současné době chci, aby mé okolí vnímalo snahu, elán a odhodlání. A ano, dokonce i na tom výzkumu, kde mám vizáž zpoceného dobytku. A ano, ačkoliv je to nepravděpodobné, třeba vám někdo bude i v takové situaci tvrdit, že vám to sluší. Protože život je chvílemi nepravděpodobný.

Takže někteří lidé by vám třeba i sdělili, že jsem pěkná. Pochopitelně, že to, obzvlášť po tom, co bylo, zalichotí, ale pochybuji, že je to věc, co by se mi někdo obtěžoval říkat, kdybych se po světě ploužila jako ztělesnění deprese. Na druhou stranu, je to věc, na které bych jen velmi nerada zakládala "kariéru". Přece jen chci, aby si mě lidi pamatovali i podle něčeho jiného, než se pěkně koukám. Takže se snažím.

Nelze zapomínat ani na skutečnost, že některým lidem třeba vážně nesedím. To je něco, s čím je prostě potřeba počítat. Dokud bude má chuť žít silnější, než pochyby a ptaní se sama sebe, komu zase co vadí, vše bude v pořádku. Ne dokonalé, ale v pořádku.

A chci, abyste si přesně tohle uvědomili i vy.

Ráda bych věděla, jak přežíváte. Povězte, co je nového, v čem si věříte a v čem ne.