středa 7. ledna 2015

Důvěra

Zdravím vás, děti. Přišel opět čas vyventilovat vnitřní pocity a pospojovat střípky myšlenek do vět. Jestli máte odvahu, můžete pokračovat dál.

Vždycky jsem byla samotář. Stranou lidí. Proč? Protože je to moje povaha? Je to tak jednoduché, že jsem prostě ráda sama a stranou, vždyť to je jasné? Ano? Je to pohodlné a svým způsobem to poskytuje útěchu, žít v takovém přesvědčení.

Jenže problém nastane, když si konečně připustíte, že je to něco falešného. Něco špatně. Jedno vám povím. Nikdo nechce být sám. A jestli vám něco takového tvrdí… jestli sobě něco takového tvrdí – tak prostě kecá.

„Osamělí“ lidé jsou jen zkrátka náročnější na společnost. Nespokojí se jen tak s nikým. A přijde jim zbytečné a bezpředmětné pouštět takové lidi do svého života.

Celou tu dobu jsem to tak dělala. Hrála sama za sebe.


A teď?
Zase si to zkouším z té druhé strany. Jsem obklopena hromadou známých, spolužáků… masou lidí, se kterými se bavím. V čem je to jiné?

Nejsem negativní, jedno plus minimálně to určitě má. Už jen to, že z toho materiálu lze vyrýžovat několik jedinců, kteří se zkrátka liší. Nějakým způsobem vyčuhují z průměru a vy zjistíte, že si můžete říct: tohle hledám.

A tak dojdete k názoru, že přece jen existuje těch několik málo lidí, kterým se můžete dát. Lidí, které nesmetete do škatulky povrchních známostí.

Jenže se nezměníte jako mávnutím kouzelného proutku. Jste stále lidé, kteří jen tak nevěří těm, kolem sebe. Zvyk je železná košile a je jedno, jak jste k němu přišli.

Důvěrou se neplýtvá. A vy analyzujete. A ptáte se. Pořád v nejistotě. Můžete věřit? Můžete skutečně věřit?



Yay...
V čem je to pro mě tak bolestivé?
Nevím, jestli tu váhavost a nekonečné rozpaky také znáte. Není těžké být povrchně milá, ale jakkoliv začne jít o cokoliv více, je to, jako bych stála, špičky bot na pomyslné čáře a setrvávala v permanentním stavu nevědoucnosti, zda ji překročit či ne.

Změnila jsem se v tom ohledu, že už dokážu být poněkud ráznější a přidrzlejší, než jsem bývala, nicméně tohle mě jako člověka nedefinuje. Ve společnosti ostatních většinou mlčím. I když je mi s nimi dobře. Mám zábranu něco říci. Zajímá snad někoho, co si myslím?

Samozřejmě, že to dále souvisí s důvěrou. Jednou se rozpovídat a něco překonat. Jenže mě děsí představa, že budu mluvit, mluvit a mluvit tak dlouho, až ze mě nic nezůstane, jenom prázdná skořápka, ve které už nic není k nahlédnutí.

Když mám své soukromí, nadneseně tomu říkejme tajemství, cítím, že mám okolí pod kontrolou. Právě to mi dodává vnitřní jistotu, sílu, ze které čerpám a díky které mě vidí lidi tak, jak mě prostě vidí.

Co ale zbude, pokud pravda vyjde na světlo? Nejistota, ztráta pevné půdy před nohama, vědomí, že někdo doopravdy zná všechno, kdo ve skutečnosti jsem, jaká jsem. Nestydím se za sebe. Jenže tajemství mě chrání před světem. Aby mě nesežral, to říkám ráda.

Zranitelnost
...or nay?
To je neopomenutelný (a velmi lehce předvídatelný) bod. Pokud už přece jenom něco prozradím, téměř vzápětí toho lituji. Udělala jsem správně? Nerada bych totiž, aby se opakovala situace, kdy se pro jednou rozhodnu někomu přece jen trochu věřit a nakonec přijde konec a on si odkráčí se vším, co mi patřilo a co jsem se s ním tak bláhově podělila.

To mám nechávat lidi, aby si jen tak procházeli kolem mě, každý si kousek uďobnul a zase pokračovali dál?

Důvěra je krásná věc... ten pocit, kdy se někomu něco odhodlám říct ve víře, že toho nezneužije, je krásný, protože si připadám tak blízko. Ale důvěra je drahá. A vždy zde bude tenký pochybovačný hlásek, protože všechno se může tak zvrtnout.

A tak si tu zůstávám v té situaci...
Kdybych se tak ráda podělila. Ze svobodné vůle a bez přispění alkoholu. Na jedné straně je tu touha sdílet svůj příběh, to, aby každý věděl, kdo jsem. Na druhé je potom nedůvěřivost. Tak blízká plachým lidem, kteří mívají ve zvyku pochybovat naprosto o všem.

Přirozené usilování o to, abych nebyla sama a strach z toho, že sama nebudu. Trapné vědomí toho, že vážně nevím, co vlastně chci. Je to k zbláznění.

Vždycky jsem byla samotář.

Co znamená důvěra pro vás? S kým jste se podělili? Nebo ji nikomu nedáte? Těším se s vámi na shledanou v komentářích.

11 komentářů:

  1. Ahoj Markétko, ačkoliv už na mě asi neplatí to oslovení dítě, stejně Tvůj blog ráda čtu :-D. Hodně se poznávám ve Tvém článku, oslovil mě a uhodil na hlavičku... když vzpomenu na své mládí a vidím to i na svých dospívajících dcerách, tak řeší to samé. Ono možná jen jiné slovo pro samotáře bude introvert, což je asi něco s čím se rodíme. A to jsem já i moje holky a ještě k tomu jsme střelení "umělecky založení", vymykáme se tak, že je těžké najít někoho, kohokoliv.... Já musela své těžké introvertní sklony právě v dospívání trochu zlomit, abych nebyla osamělá, což je ten negativní protiklad k tomu, když chceš být sám - s čímž problém nemám. Musela jsem se "naučit mluvit s lidmi" :-D. Vidím, že jsme stejná krevní skupina. Buď jaká jsi, taková jsi fajn a určitě se najdou lidi, kteří to ocení a pochopí, nebudou to zástupy, ale skalní "fanoušci"...já už to, jak čas plynul, pochopila !-)))
    Ať se Ti krásně daří v novém roce a omlouvám se za dlouhý koment, hodně se mě Tvá slova dotkla..... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc dobře víš, že za dlouhý komentář se omlouvat nemusíš ani trochu. Naopak Ti za něj moc děkuji :). Je naprosto zřejmé, že toho máme dost společného. Myslím, že komunikace se mi daří čím dál lépe, což ze mě činí introverta, co se dokáže adaptovat na společenské prostředí. :D
      Taky Ti přeji jen všechno nejlepší :)*

      Vymazat
  2. Naprosto skvělý článek, přesně, jako bych to byla já... Také vždy po čase lituji, když prozradím i tu sebemenší maličkost :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Ono nás takových asi nakonec bude docela dost.

      Vymazat
  3. Ahoj Markéto, předem se přiznám že jsem tento článek vůbec nečetla, jde mi totiž o něco trochu jiného.....Stejně jako ty, akné mám ale v mém případě nejde jen o tvář..mám akné na zádech,ramenou i na hrudníku a to už od 10 let...ted' je mi mimochodem 15 a nic se nezměnilo...většina lidí to neví, když je teplo a já chodím zaplá až ke krku, na mě sice trochu divně koukají ale neptají se. Jednou jsme byli se školou na koupališti a když sem odhalila svoje záda první co jsem slyšela bylo -To jsou spáleniny nebo seš nějako nemocná?! a já nevěděla co mám říct...prostě sem se rozbrečela a zavřela se na záchodě aby za mnou nikdo nemohl :( ...chtěla bych to zvládat jako ty protože TY jsi pro mě vzor který se za to nestydí a hlavně...věříš si a jsi odvážná...jsi prostě bojovnice která se s tím nějak vypořádala....vždycky když se mi někdo směje za to jaká jsem,zajdu na tvůj blog a po přečtení pár odstavců...někdy i řádků z jakéhokoliv článku, cítím pozitivní energii a vrací se mi pocit klidu a toho že se to dá vše zvládnout...jako si to zvládla ty! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj :) Moc mě mrzí, čím si musíš procházet. Bývá to tak, že lidé (a to nejen tví vrstevníci) mívají trochu neadekvátní reakce. Já jsem v tvém věku měla akné taky, první zineryt jsem na to měla předepsaný už někdy v 9 letech!

      Taky vím, že spousta lidí má tendenci mávnout nad tím rukou, že z toho přece vyrosteš. Možná ano, možná ne. Každopádně, pokud máš takovéto problémy, rozhodně bych neodkládala návštěvu na kožním. A asi bych se taky nenechala odbýt nějakou HA, pokud chci ten problém skutečně vyřešit. Taky silně nedoporučuji nějaké vysoušecí sračičky z drogérek a podobně.

      No a k závěru Tvého komentáře - vůbec nevím, co na to říct - děkuji moc, je to pro mne to největší ocenění, jakého se mi může dostat. Velmi si jej vážím :-*

      To víš, že to taky zvládneš. Není to lehké, postavit se posměškům některých lidí, ale zejména vybojovat tu bitvu ve vlastní hlavě.

      Budu ti moc držet palce a klidně se zase ozvi, jak na tom jsi. :)*

      Vymazat
  4. Ahoj, dneska jsem poprve narazila na tenhle blog a musim rict, ze mas muj obdiv a poklonu! Jsem na tom podobne jako ty, makeup na sebe patlam vicemene uz 15 let a i kdyz mi bude uz 30 tak se akne nemuzu definitivne zbavit... V lete je to jeste dobry, slunicko je pro me prece jen nejlepsi lek, ale v zime dost trpim a bez makeupu bych nevylezla.. Ale nastesti jsem ted objevila kapky, ktere, jak se zda, mi hodne pomuzou. Zatim jsem vyzkousela kapky Detoxikace a opravdu se mi plet vyrazne zlepsila. Ovsem jen po dobu, co jsem kapky uzivala, jakmile jsem prestala, do tydle jsem byla osypana zase. Tak se chystam si ted poridit vetsi zasobu a zkusit navic i kapky primo na akne. Asi to neni treba zminovat, ale jedna se teda samozrejme o vnitrni uzivani:) odkaz zde http://www.tinktura.eu/tinktury-z-bylin-alopaticke-tinktury-z-bylin-vicedruhove-c-169_171/akne-kapky-50-ml-p-3312

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj. Tak si říkám, čím se živíš? Myslím tím jídlo. :-) Já jsem zkoušela na akné různá mazadla. Třeba tady: http://www.videolekarna.cz/videoporadna/?otazka=85
    Ale nakonec mi stejně přijde, že je to spoléhání se na pomoc zvenčí. A hlavně mažu krém na něco, co z něčeho vzniklo. Pupínek nevznikne jen tak. Pupínky na kůži nevzniknou jen tak. Přirozený, původní stav kůže je bez pupínku. A když už pupínek vylezeze, dobře za to. Buďme za to rádi. To pracuje naše moudré tělo a snaží se zbavit něčeho, co v těle být nemá. Pupínky je takové léčení. Nečetla jsem všechny tvoje články a nevím, jestli jsi si toho vědomá. Já jsem si vyřešila akné změnou stravy. Věděla jsi že mléko a cukr dělá v těle pěknou neplechu? Já to léta nevěděla. A tak jsem se pořád něčím mazala a mazala. A teď už se nemažu. Zjemnila jsem stravu. A pozor! Není to askeze. Musela jsem se naučit vařit si jinak, ale kdo ke mě teď přijde, tak koulí očima nad tou dobrotou. (je to asi něco, jakože smažený sýr s hranolkama není vegetariánské jídlo). Asi nejtěžší na tom všem bylo, změnit své návyky. Nakupovat jiné věci, vařit jiné věci, nebo je nevařit vůbec. Ale já jsem chtěla, tak to šlo. A druhá fáze je navyknout na svou změnu okolí, které vytrvale tvrdí, že bez hrnku mléka se mi rozpadnou kosti a bez masa umřu... a tak blabla dál.... abych mohla na takové otázky odpovídat, musela jsem si poskládat, proč jím jinak. Tyhle stránky mi pomohli. www.jimejinak.cz . Přijde mi, že mají dost srovnané, co žijou a proč. To jsem se rozpovídala... sorry :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, urcite souhlasim s tim, ze pupinky nevzniknou jen tak ze vzduchu, ale jsou mezi nami i taci, kteri, at jedi sebelepe a zdrave a zivotospravu maji taky v poradku a navic se maji radi a rozhodne za ta leta opet ziskali zpet sebeduveru.. lec akne maji stale a stale a stale... To je muj pripad a jak uz sem zminila jinde, tahne mi na 30 a plet mam horsi nez v puberte.. No, takze shrnuto a podtrzeno, opravdu se celkove snazim... a vysledek se dostavi asi az me ulozej do rakve, pac to uz mi aspon bude jedno:) Tak preju aspon Market aby se darilo a lepsilo a to navzdy a naporad:) J.

      Vymazat
    2. Díky za komentář ke komentáři. Může to být všechno různě. To je pravda... :-) ... mám to teď hodně čerstvé se stravou, tak jsem to musela napsat :-)

      Vymazat
  6. Ani bych nevěřila, že existuje někdo jako já..! Skvělý článek a opravdu zajímavý blog. S akném mám taky trochu problém, ale ne zas tak razantní, ale vidím, že tu máš i články jiného druhu, tento byl skvělý. Moc hezky napsáno a vysvětleno..mám to naprosto stejně. :)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...