O jizvách

Byl to jeden z těch krásných, jarně slunečních dnů, které nám tato zima (k mé velké radosti) uchystala. Šla jsem na nádraží na vlak do Ostravy a na kožní, což znamená žádný make-up. Spokojeně jsem natáčela ksichtík na sluníčko, protože to je věc, kterou dělám vždy. Nějak se to teplo snažím co nejvíc pochytat. Tuším, že takovu vysokou holku s obrovskými vlasy a hlavou vraženou někam do nebe nešlo moc přehlédnout, zato ta holka své okolí dvakrát nevnímala.

Ta procházka, teplo a lehký větřík na "nahé" tváři mě přiměly k zamyšlení nad mými jizvami. Jizvičkami. Myslím, že většina z nich nejsou jizvy v pravém smyslu, ty mám asi tři, spíš se jedná o hyperpigmentaci. Žáná měsíční krajina se nekoná až na jednu drobnou proláklinku na spánku. Uvažovala jsem nad tím, jak je vnímám, jestli mě v něčem omezují a podobně.

Výsledek?

Nevadí mi. S jejich existencí jsem se smířila a nevidím v nich žádnou zásadní překážku. Proč tomu tak je, bych shrnula do několika následujících odůvodnění.

Jsou pořád daleko lepší, než akné
Za výsledky jsem vděčná. Za to, co mám. To, co by někomu přišlo jako velký nedostatek a vada, je pro mě naopak úžasným zlepšením, za které jsem neskutečně ráda. Užívám si pocitu víceméně hladké pleti a je to pro mě jako zázrak. Co na tom, že je posetá spoustou flíčků? Nepředstavují pro mě žádnou zásadní estetickou překážku.

Když jsem se tak dlouho učila přijímat skutečnost, že mám akné, proč bych teď měla válčit s jizvičkami, takovou nepodstatností?

Blednou a ztrácejí se
Příroda si nakonec pomůže sama. Přestože si naše pleť vše pamatuje, má schopnost regenerace. Čas hojí rány. I jizvičky. Když srovnávám fotky, což ostatně můžete vidět i vy, protože se o ně s vámi pravdielně dělím, můžu si všimnout pokroku. Pleť se nezhojí ze dne na den. Ani já pochopitelně nevidím rozdíl v horizontu týdne. Ale nějaké tři týdny vždy už nějaký viditelný rozdíl udělají.

Nač si přidělávat problémy tam, kde žádné nejsou?

Jsem odpůrcem odstraňování laserem či chemickým peelingem
Pardón, ale mě to přijde jako zbytečná brutalita a násilí vůči pleti, které má stejně málokdy kýžený efekt. Faktem sice je, že jsem se možnostech laseru ani neinformovala, vzhledem k tomu, že nic takového neplánuju. Vím, že existují více či méně šetrné metody, mě však z představy, jak se moje pracně vypiplaná pleť pálí a loupe, naskakuje husí kůže.

Takový zákrok mi prostě přijde zbytečný a neopodstatněný. Přinejmenším v mém případě. Nikdo mě nepřesvědčí, že něco takového potřebuji. Nejde o zdraví. Jen o vzhled, pouhý vzhled. Má bývalá kožní mi podala možnost, že budu mít jizvy jako tu nejhorší věc na světě. Pro mě to tak není. Jizvy jsou to poslední, s čím bych si dělala těžkou hlavu.

Patrně kráčím proti proudu v době, kdy je dokonale bezchybný vzhled top prioritou a alfou a omegou všeho. Však už o mně víte, že bych o sobě jistě netvrdila, že mi na vzhledu nezáleží, ale asi mám nastavená jiná měřítka.

Jizvičky jsou tedy něčím, za co se nestydím a nesnažím se je z obličeje nijak vystrnadit. Jsem si celkem jistá, že se do ničí paměti nezapíšu jako ta s flekatým obličejem.

~

Původně by mě o celé této záležitosti ani nenapadlo samostatně psát, kdybych nezažila jedno zajímavé střetnutí. Vyplynulo ze skutečnosti, že jsem v češtině měla odevzdat CV a vzhledem k tomu, že pracovními zkušenostmi se moc chlubit nemůžu, pokusila jsem se prostor zaplnit aspoň dalšími dovednostmi. A tak došlo na můj milý blog.

K mému úžasu mi profesorka odhalila skutečnost, o které podle jejích vlastních slov málokdo tady ví. Po dětech bojovala se silným akné. Toho ji nakonec zbavil až... isotretionin. A co víc, kamarádí se s mou ex-kožní. Snažila se mě přesvědčit o tom, že antibiotika jsou větší zátěž, než mnou napadaný derivát vitaminu A. Ale to jen tak na okraj. Také dodala, že dodnes chodí obrušovat jizvy. Když jsem si ji potom při další hodině prohlížela, poprvé jsem si všimla několika důlků na jejím obličeji. Učí mě tři roky.

Odpovědí na její ve smíchu podaný návrh, že si o tom můžeme pokecat, byl můj trochu křečovitý úsměv. Uvědomila jsem si, že stojíme na opačných pólech.

Právě tento zážitek mi dal podnět k sepsání tohoto článku, kde jsem se pokusila shrnout svůj postoj. Do jaké míry se mnou souhlasíte či ne, mi můžete napsat do komentářů. Těším se na vaše reakce.