Další střípky z brigády

...aneb raději vám to povím, dokud si pamatuji nechutné detaily

Zdravím!

Protože brigáda v Einsteinu je nevyčerpatelná studnice námětů a protože mám po kruté chorobě opět povídavou, tak to tady zase odlehčím. Navíc musím konstatovat, že se má čtenářská základna neúměrně rozrůstá o řady mých už bývalých spolužáků z gymnázia, šíří se to mezi nimi jako mor, ti lidi neudrží tajemství - no a tento okruh se takovýchto příspěvků nepokrytě dožaduje.

Vlítneme tedy na to.

Když pracujete v centru města, setkáváte se spoustou lidí. Z té spousty poté vykrystalizuje pár jedinečných pravidelných zákazníků, na které nemůžete jen tak zapomenout. Ráda bych vám je přiblížila.

Nápadník

Se svým nápadníkem jsem se setkala v začátcích své (nepříliš slavné) kariéry. Jeho přítomnost jsem zaznamenala několikrát, ale stalo se to až jednoho odpoledne, kdy v obchodě bylo nezvykle málo lidí. 

Sedím si takhle na pokladně, otočená zády k ostatním. Dívám se do vypuklého zrcadla nade mnou, jestli se někdo nedívá, a když vidím, že se nikdo nedívám, tak dělám ksichty a uvažuji nad tím, zda je má rtěnka v jedovatém zářivkovém světle dostatečně vyřvaná.

S jedním z těchto inteligentních výrazů mě zastihne nově příchozí zákazník. Ano, ta od pohledu známá tvář, obrýlený pohublý čtyřicátník v proužkované košili, tak mu namarkuju nákup, od toho tu koneckonců jsem a nic s tím nenadělám.

Mezi placením takhle povídá: "Slečno, nechtěla byste zajít na kafe?"
Já povídám, že nechtěla.
"Dáte mi svoje číslo?"
Nedám.
"Nechejte toho," upozorňuji chlapíka jemně.

(Zdroj)

Místo toho, aby se pakoval, se začne přehrabovat ve věcech. Prsty má divně fialové, patrně nějaký ekzém (říkám si: "Markéto, zrovna ty bys měla mlčet.")
Další zákazník v nedohlednu.
Já už se mezitím zase věnuji převážně tomu legračnímu zrcadlu a zkouším dělat rypáček.

Pán vytasí papír a tužtičku. Snaží se mi to podat.
"Řekla jsem, že ne."
"Takže vážně ne?"
"Ne, opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad."

Od té doby, když jsme na sebe náhodou narazili, trpěla jsem těžkou ztrátou paměti, byla jsem předpisově zdvořilá a naprosto nezúčastněná.

Kdyby byl aspoň hezký, že jo.


Učitel krasobruslení
Na vlně ctitelské ještě zůstaneme, jenže tentokrát vám představím vážně originál.

Když jsme setkali poprvé, byl to deštivý letní den. Takový velmi roztomilý a zdvořilý stařík to byl, kolem sedmdesátky. Bílý vlas i vous.
Kupoval i kytičku. Prý pro manželku. Aby se nezlobila.

"Slečno Markétko," přitočí se potom ke mně, "můžu si jenom vypůjčit košíček, abych to měl jak odnést ven?"
Zadívá se na mě: "Já vám ho vrátím. Čestné pionýrské!"

Po chvíli je zpátky, zmáčený novou vlnou deště.
"Vidíte? Vracím. Já jsem chodil do pionýra. Tam nás lhát neučili."
Mrkne a mizí.

Příště ho mám ve frontě a to už zákazníkům za sebou důležitě vykládá: "U slečny Markétky to mám vždycky levnější a ještě dostanu hubičku."
"No to musíte být nějaký pohádkový dědeček," kdáká paní důchodového věku za ním.
"Vy jste Markétka," vykládá mezitím děda, "víte, já jsem učitel krasobruslení a učím dvě Markéty!"

Vykládá dál a mě cuká v koutcích a zákazníci se smějí jemu dvoření i tomu, jak se pochechtávám já.

Tohle byla alespoň záruka dobré nálady.

(Zdroj)

Sexymír
A do třetice to pořádně rozžhavíme. Bohužel, oproti předchozím případům se tento liší. Ten chlap se líbil spíše mně, než já jemu, což je dost smutné.

Nicméně, když mi tak přišel na řadu, jako by se ve vzduchu něco změnilo. Atmosféra zhoustla, světla ztlumila intenzitu na intimní záři. Pokud jsem stála, musela jsem se něčeho chytit. Slova pozdravu se mi zadrhávaly v krku a já jsem tak najednou získala přidušený chraplák.

Vysoký blonďák, uhrančivě šedé oči, rozkošně modelované růžové rty, jen je sežrat. Když promluvil, byl to takový ten tichý, hluboko položený zvuk, co se kolem vás ovíjí jako hustá kořeněná omáčka.

Pravidelně jsem jej obsluhovala napůl v bezvědomí a když odcházel, aniž by si uvědomoval ten svůj zničující účinek, zbývala už ze mě málem jen rozpuštěná loužička na podlaze.

Je zcela zřejmé, proč ode mě dostal jméno Sexymír.

Ehm... odpusťte.

Paní s kuřátkovými vlasy
Teď konečně opustíme svět mužů a zabrnkáme na daleko dojemnější strunku.

Ta paní snad přicházela ze všech nejčastěji. Jak jistě víte, my v Einsteinu jsme velmi štědří a pořád něco rozdáváme. Nálepky do alba, šmouly... Jsou lidé, které tyto blbůstky nechávají úplně chladnými. Ale potom i tací, které to nesmírně potěší. A v tom tato paní jednoznačně vedla.

Jedinečně nepřirozeně žlutý odstín vlasů této starší paní byl jednoduše nepřehlédnutelný, takže jsem ji snadno lokalizovala, i když zrovna nestála v mé frontě.

Na tom, že se vyptávala na kartičky navíc, nebylo nic natolik zvláštního, protože to koneckonců dělala spousta lidí. Od nikoho se mi ale nedostalo tak úžasného poděkování. Vysvětlila mi, že vše nosí své čtrnáctileté mentálně postižené neteři. A vůbec, byla to paní, která si velmi ráda popovídala. Něco na její bezprostřednosti a nesmírně milém chování dostalo.

Potom se už naplno rozjela má nekalá činnost. Odkládala jsem jí nadstandardní počet kartiček, mávala jsem na ni přes fronty zákazníků, ať si to jako jde vzít, s nahozeným poker-facem jsem jí do ruky nenápadně vkládala zásobičku známek,

Stala jsem se tím nejúžasnějším sympatickým, milým a dobrosrdečným děvčetem. Kouzelnou princeznou, která plní přání a které ani není možné dostatečně poděkovat.

Kdo by nebyl poctěn.

Jednoho dne na konci srpna mi na pokladním pásu přistály tři čokolády.
"Vyberte si, která by vám chutnala nejvíce!"

(Zdroj)

Nakonec jsem opravdu skončila se svou čokoládou. Krutovládná šéfová sice při pohledu na to divadýlko na vedlejší pokladně obracela oči v sloup - jenže víte co - svoji chvilku triumfu bych si nedala zkazit ničím.

Jak trefně okomentovala jistá Katuška: "No vidíš, že tě lidi mají rádi."

Protože v tuto chvíli by článek mohl skončit příliš ctnostně a slavnostně, musím ještě přihodit bonusovou historku na úrovni.

Nuže, poslyšte tedy:

Šprcka
Nakupuje u mě jeden pán. Závratné množství plechovek piva a podobných krámů.

Náhle se ke mně nakloní a polohlasem se táže: "Vedete pánskou ochranu?"
"Samozřejmě," odpovídám, hrdá na to, že aspoň o něčem v Einsteinu můžu stoprocentně říct, že to máme, protože přiznejme si to, v této oblasti člověk dost tápe, když celé dny sedí jen za pokladnou.
"Víte," pokračuje pán, "já totiž nakupuju do tomboly. Věci, co se budou hodit správnému chlapovi..."
Pane, směju se v duchu, mi je úplně jedno, na co to máte...
"Máte to tady?" sápe se směrem ke stojanu s hromadou těch věcí, co přihodíte k nákupu na poslední chvíli.
"To musíte do drogérky..." snažím se mu vysvětlit.

Akce se už ale mezitím ujímá přičinlivá starší dáma, která stojí za mým zákazníkem společně se svým synem (patrně), který vypadá tak na třicet a zastydlá puberta z něj křičí na metry daleko.
"Co chtěl?" ptá se ta ochotná dáma a natahuje se směrem ke žvýkačkám.
"Šprcku!" odpoví jí velmi zřetelně potomek, vyzubený od ucha k uchu.

Úplně zvláštní bonus pro Domi:
Jednou tam nakupoval vážně sexy strážce zákona. Uhrančivý pohled jak černý myslivec z Babičky, celý v tmavém, ověšený všemi těmi nebezpečnými věcmi. Kdybys ho tam viděla, tak by tě už seškrabovali ze země!

Tohle by tedy bylo pro dnešek vše, doufám, že vás pár skromných náčrtků mých zákazníků potěšilo. Jací nevšední lidé zkřížili cestu vám, ať už při brigádách, či jiných příležitostech?