O archeologii a odvaze vypadat blbě

Kdyby se mě náhodou někdo z pozůstalého čtenářstva otázal, jak se vlastně mám, odpověděla bych, že vždy nejlépe. Na otázky, proč už tady nebloguji, ještě pořád musím čas od času poskytovat odpovědi. Odpovídám, že lpět na tom, co bylo před dvěma lety, je bezúčelné. Navzdory tomu, že mé fotky na blogu jsou již taky nějaký ten pátek staré, nezabraňuje to -pořád, zase, opět, neustále- některým jedincům radit mi, co provést s mým obličejem a soucitně mlasknout nad tak očividně ztraceným případem, jako jsem já. (S čímž ovšem musím počítat, když už jednou tenhle blog mám, že ano).

Pojďme se ale věnovat tomu, jak můžu žít s tím, jak vypadám.

Věci se mají tak, že přesně takhle:

Skorovýroční článek

Kdo je teď  Markéta?

Je to takový ostych. Člověk ani pořádně neví, jak začít. Přemýšlení nad tím, jak jsem vlastně měla ve zvyku formátovat články, se snoubí s velmi opodstatněnou myšlenkou, zda ještě mám nějaké čtenáře, kteří si pamatují na doby, kdy tento blog pro mne byl vším. Dodnes ho považuji za místo, které mi připomíná jednu velkou vybojovanou životní bitvu, avšak nechci, aby se z něj stal jen neživotný pomník k uspokojení mé vlastní ješitnosti. Pokud mi přijde na facebookovou stránku dotaz, jenž považuji za opodstatněný, odpovím na něj dle nejlepšího svědomí. Stejně tak zde nic nemažu a zanechávám blog ve stejném stavu a se stejným bordýlkem všude kolem, jako by to byl byt, ze kterého jsem jen na chvilku odešla.

A tak mi náhodného únorového odpoledne přišla velmi milá a účelná myšlenka opět se zde po roce aspoň mihnout. Pokud to někoho bude zajímat, potěší mne to. Ale i kdyby ne, tak trochu to považuji i za povinnost vůči sobě.

Důvěra

Zdravím vás, děti. Přišel opět čas vyventilovat vnitřní pocity a pospojovat střípky myšlenek do vět. Jestli máte odvahu, můžete pokračovat dál.

Vždycky jsem byla samotář. Stranou lidí. Proč? Protože je to moje povaha? Je to tak jednoduché, že jsem prostě ráda sama a stranou, vždyť to je jasné? Ano? Je to pohodlné a svým způsobem to poskytuje útěchu, žít v takovém přesvědčení.

Jenže problém nastane, když si konečně připustíte, že je to něco falešného. Něco špatně. Jedno vám povím. Nikdo nechce být sám. A jestli vám něco takového tvrdí… jestli sobě něco takového tvrdí – tak prostě kecá.

„Osamělí“ lidé jsou jen zkrátka náročnější na společnost. Nespokojí se jen tak s nikým. A přijde jim zbytečné a bezpředmětné pouštět takové lidi do svého života.

Celou tu dobu jsem to tak dělala. Hrála sama za sebe.

Stres a učení: dvojka, co nejde k sobě

Moc vás po dlouhé odmlce zdravím u nového článku. Nějaká krize blogerská zákeřná mi poslední dobou (spolu se školními povinnostmi) brání pravidelně psát, nicméně věřte, že jsem na vás každý den myslela.

Myslím, že ve spojení s nadcházejícím (a mým prvním) zkouškovým obdobím, je stres a jeho dopady více než vhodné téma. Já tedy jeho působení můžu sledovat. Tedy musím, i kdybych nechtěla. Říkám si samozřejmě no tak Markéto, uklidni se, možná u zkoušky nebudeš nic vědět, ale aspoň budeš mít hezkou pleť. Povím vám, že tato taktika žádné závratné výsledky (ne tak překvapivě) nemá.

Nicméně, nějaký postoj je k tomu přece jenom potřeba zaujmout. A jde o to, aby byl co nejpřijatelnější a nejpříjemnější.