Nas*aný článek o pardubickém Einsteinu

aneb Jsem nesnášenlivá frigidní intelektuálka

Zdravím, lidi.

Je hrozně fajn mít vlastní blog. Můžete tam dělat, cokoliv vás napadne, psát, co chcete a třeba si zanadávat. Což dneska hodlám udělat, poněvadž jinak mi už nezbývá nic jiného, než mlátit hlavou o zeď. Protože i člověk, který má sluníčkovou profilovou fotku s vyceněným výrazem pozitivního motivátora století, může být občas pekelně nasraný.

A vy mě určitě politujete.

Tentokrát to opravdu nebude žádná vtipná historka. Tohle myslím smrtelně vážně.

Takže od začátku. Asi víte, že jsem nastoupila do pardubického Einsteinu (jestli ten kód neznáte, tak se styďte a napište si to do takového malého okýnka vyhledávání co mám vpravo nahoře. Jistě chápeme, že to dělám jen a jen proto, aby si mě někdo nespojil se jménem mého zaměstnavatele, že jo).

Studentovi každá korunka dobrá. Při třech dnech školy za týden se to dá docela hezky stihnout. A něco pro to přece překousnete, říkáte si. Jenže po třetí směně jsem o tom jaksi začala pochybovat.

Být svůj, být svá

A je to tady. První listopadový článek a s ním i další toulání se myšlenkami. Tak jestli chcete, pojďte se mnou.

Na počátek vám položím jednu otázku: zamýšleli jste se někdy nad těmi frázemi, výrazy, které plují všude kolem vás? To co je vám denně předkládáno, vy to tak nějak automaticky přijímáte, ale už nepřemýšlíte nad tím, co to doopravdy znamená?

Najít za tou kouzelnou formulkou původní smysl sdělení, bývá občas velmi záludné. Ale také zábavné a snad i poučné. A já už to nebudu dál natahovat a předhodím vám jeden konkrétní příklad.

Buďte svá, křičí na nás reklamní poutače. Buďte svá v rytmu dunící hudby, když se v zástupu dalších probíráte novou módní kolekcí. Jenom s námi toho dosáhnete. Dnešní doba vyžaduje originalitu. A my ji prodáme. Vám všem.

S čím se na sobě musím smířit

Pěkný den vám přeji. Po minulém dekadentním článku by to zase chtělo připomenout světu, že mám taky nějakou úroveň, takže tu přicházím s krátkým zamyšlením, jehož podstatou by mělo být jediné...

Nejsem dokonalá.

No to ovšem nikdo z přítomných nečekal.

Nevadí mi, že nejsem bezchybná vyžehlená kráska. Nebo uhlazený a kultivovaný člověk. Že se po většinu času pohybuji s plavností rozjetého parního válce. Že mám trochu zvláštní smysl pro humor, který ne vždy ostatní chápou. Že se často chovám iracionálně a logické uvažování je mi zhruba tak blízké, jako kvantová fyzika a sportovní gymnastika. Že občas trochu piju.

S tím vším se dokážu popasovat a jaksi to akceptovat. Mám to na sobě i zcela egoisticky ráda, protože mě to činí právě tím člověkem, co se vám tu prostřednictvím blogu prezentuje.

Pak jsou tu ovšem i věci, které se přijímají hůře.

A plní se...

...typické popůlnoční vykecáváníčko

Před několika dny jsem takhle šla po ulici, když mě zčistajasna zasáhla dávná vzpomínka. A tak jsem tu najednou byla, obklopená lidmi, ruchem a padajícím listím a začala se rozpomínat na to, co přede mnou můj mozek tak dlouho ukrýval.

Vážně už netuším, kolik mi bylo tenkrát let. Podstatné však je, že to bylo mé nejvíc telecí období. Že by snad dvanáct? Byla jsem velmi nejisté dítě, což málokoho překvapí. Nevěřila jsem si. Byla jsem zakřiknutá, zamlklá, neuměla jsem se prosadit a ochotně se nechávala zneužívat, co se poskytování domácích úkolů a pomoci při písemkách týkalo. Snažila jsem se co nejvíce splynout s davem.

Jenže přes to všechno jsem měla sny. Takové, kde jsem byla dokonalá, krásná, úspěšná. Kde jsem se nebála a byla někdo.