neděle 16. listopadu 2014

Pouštění draků

Bez hlavy a paty. Bezhlavě.

Větrný listopadový den. Vzácný v tom, že jsem doma. Že se můžu dívat na hory. Vyskytuji se daleko od veškerého shonu Pardubic. Školy, spolužáků, alkoholu, supermarketu, agresivních cyklistů, příliš stísněných životních podmínek na koleji... jistých jedinců, kteří vám způsobí v hlavě nekontrolovatelnou explozi. Zmatek. Váhání. Neukončené příběhy bez tečky. Šňůru mlčení.

Musím nad tím přemýšlet. Měním se? Jak moc během té relativně krátké doby jsem se vzdálila té představě staré Markéty? Jenže kdo je vlastně ta správná, dobře známá Markéta?

Trochu nervózně odhodlaný jedinec, který poprvé vykročil na trochu odvážnější cestu životem ve chvíli, kdy zahodil žehličku na vlasy a přestaly jej zajímat předsudky ostatních?

Hluboce nešťastná a zdrcená holka skrývající svůj obličej? Myslící si, že už nikdy nemůže být dobře? Že všechno dobré se už událo a čeká jen strmý pád dolů? V nejzářivějších chvílích se projevuje ironickým smyslem pro humor, který vykouzlí úsměv, na tvářích ostatních. Na dokonalých tvářích. Což ona nemá...

Ta nová, zocelená Markéta? Poprvé si pevně stojící za vlastním životním přesvědčením? S nadšením a upřímným zápalem píšící pozitivní články pro ostatní? Šťastná, spokojená, před sebou dlouhou cestu, ale svobodu?

A teď? Co se děje teď?

Ta holka patří ke šťastným lidem. Ale nic již není tak zjevné, přímé. Je vděčná za každý den. Že už nad sebou více nemusí brečet. Že může kráčet svou vlastní zvolenou cestou... kterou je ovšem potřeba přijmout do všech důsledků.

Novými zkušenostmi jsem se nejen obohatila, ale jaksi zdrsněla. Neříkám, že je to dobře. Neříkám, že je to špatně. Je to fakt. Nic není jenom černé, jenom bílé. Cesty nejsou rovné, ale kroutí se.

Snažím si uvědomit svou existenci, zvážit, změřit a rozhodnout se, co s ní počít. A nakonec cítím, že mám jasno. Opravdu někdy může být přílišné odhodlání a neústupnost na škodu? Ať si je. Vím, co chci. Jiní lidé zase ne. Nebo si to myslí, i když pravda ve skutečnosti uletěla někam do povětří.


Každý někdy dojdeme do určitého bodu, kdy nám cokoliv, co v životě předstíráme, přestane dostačovat. Věřím v to, protože mi nic jiného ani nezbývá. Já jsem si už dávno přestala hrát na chudinku. A co se nakonec vyloupne z jiných? Nemůžeme si jen donekonečna nalhávat, že nám takový život stačí. Vyhovuje. Skutečně uspokojuje.

Čekat na ně? Nebo nechat jít? Můžu já tohle někdy udělat? Se svou zarputilostí? Ale kdeže...

Čerstvý vzduch a společnost zbavují příliš těžkých myšlenek. Je to taková volnost... jakou můžete mít, když jste uvázaní na provaze. Ale přesto ve vzduchu.

Díváte se z výšky. Na všechny problémy, zmatky, hemžení. Je to hned jaksi srozumitelnější, zřetelnější, získáte jakousi komplexnější představu o tom, co se to pod vámi sakra děje.

Jak ale máte nalézt řešení, skutečný klid v duši - když víte, že jste stále ke všemu tam v hloubce pod připoutaní? Že vás tam ten tajtrlík s navijákem může stáhnout zpět dolů, kdykoliv se mu zamane? Není divu, že se potom daleko nedostanete.

Alespoň na chvíli však získáte ten vzácný pocit vyrovnanosti. Správnosti. Bezstarostnosti.


A pak si řeknete, že přece nejde o to mít dokonalý život. Jde o to žít opravdově. Nemám ráda sterilní, naklizené prostory. Jak bych potom mohla být taková já? Bez poskvrnky? Bez pochyb?

Abych se vrátila k úvodnímu problému a aspoň předstírala, že všechny tyto věty a odstavce dohromady něco spojuje a že to má nějaký smysl - jsem přesně taková, jak se vám prezentuji - se zářivými chvilkami i veškerými eskapádami v poryvech větru. Nikdy jsem si nekladla za cíl, být něčím vzorem, ale jsem ráda, když si ze mě někdo to dobré vezme.

Mé životní přesvědčení se nemění. Nejsem zahořklý pesimista, který se rozhodl, že už se nikdy neubude radovat a zanevře na všechny dobré úmysly. Vždycky se můžete smát, přinejmenším tomu, jak se vám zrovna něco úplně nepovedlo. Možná vám budou říkat blázen - ale na druhou stranu - někde v hloubi duše vám budou závidět.

Všichni dohromady můžeme způsobit, že nám bude dobře.

Co si z tohohle článku odnesete? To je na vás. Byla bych ráda, abyste si v něm každý našli to svoje. Stejně tak, jako to vidíte v textech oblíbených písniček, které nějakým zvláštním způsobem pokaždé vystihnou vaši životní situaci. Vyberte si, co chcete, přeberte si to, jak je libo.

4 komentáře:

  1. Čtu opět jedním dechem,
    Pomalu a přesto rychle,
    Klidně a přesto horlivě,
    Zakoncene letmým povzdechem.

    Slova přesně mířící,
    Slova pravdy.
    Skládající se věty,
    Myšlenky hlavou virici.

    Jsme stejní a přesto tak jiní,
    Jsme sami sebou,
    Ne všichni to vidí...
    Ale jsme všichni stejně krásní jiným způsobem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásné.
      Pravdivé.
      Děkuji, mám radost :)*

      Vymazat
    2. Já děkuji za Tvůj blog, mám radost vždy, když čtu článek :)

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...